Velikonoce v Paříži
14. - 17. dubna 2017
Pátek 14. dubna
Dita někde zahlídla "Velikonoční zájezd do Paříže", tak jsme prostě vyjeli. Celkem spontánní rozhodnutí, ale nadšení bylo. A vlastně i u rodičů, kteří chtěli pohlídat holčičky. Dita naštěstí akceptuje mou nechuť lítat letadlem (bohužel co jí zbejvá) a smířila se s autobusovou dopravou. Paříž je po silnici přes 1000 km daleko, zvládneme tu cestu? Nebudeme z toho mrtví? V plánu je jednu noc cesta tam, dva dny v Paříži s přespáním v hotelu a přes noc zpátky.
Začátek akce byl dramatickej, protože dva dny před ní jsem byl skoro nemocnej. Už se dokonce i mluvilo o náhradním plánu, že místo mě pojede babička. Naštěstí se mi podařilo zmobilizovat síly a v den odjezdu jsem se cítil jako rybička.
Autobus vyjížděl už z Ostravy, my měli v Praze nástup v 17 hodin. Ovšem už cesta do Prahy byla zajímavá, když jsme přišli na nádraží na náš rychlík jedoucí do Prahy, objevilo se na ceduli "NEJEDE". Škoda, že tyhle informace nedávají i na IDOS, kde si člověk hledá spojení. Naštěstí deset minut nato jel osobák, na Opatov jsme dorazili asi čtvrt hodiny před odjezdem. Autobus už čekal, tak jsme nastoupili, byli jsme kompletní, tak jsme vyjeli ještě před tou pátou. Uvítala nás svérázná průvodkyně, které fakt dobře jela pusa. Léta zkušeností a zážitků a jak pak sama říkala, až půjde Donutil do důchodu, tak by ho mohla nahradit. Na úplně první dojem jsem si říkal, že to bude fakt zážitek tohle poslouchat, ale brzy jsem zjistil, že paní mluví sice hodně, ale rozumně. Povídala skoro až do Plzně a cesta tím líp ubíhala. Při lekci francouzštiny (konkrétně při ladění výslovnosti) jsme se dozvěděli o malíři, kterej se dle Francouzů jmenuje Alfons Myša. Naši řidiči se jmenovali Petr a Pavel a byli to čistí Ostravaci. Jeli skvěle, ale byli to prostě řidiči - speciální toť sorta lidí. Náš autobus byl stříbrnej MAN, nebyl úplně nejnovější a nějak jsem si nedovedl představit, že v něm strávíme dvě noci. Sedadla malý a místo tam moc nebylo. Ještěže jsme malýho vzrůstu, jinak bysme se tam těžko vlezli. Náš zájezd měl kolem 60 lidí, tak to taky bude složitější na organizaci.
Poslední zastávka před Rozvadovem, kvůli autobusu plnýho lidí samozřejmě všude fronty a navíc se kolem nás motaly ještě další dva spřízněný autobusy od stejný cestovky. A to jsme teprve byli v Česku, směrem do Paříže to houstlo a houstlo. Návštěva Mekáče, odlov geokešky, nástup a jedem. Až na to, že tohle není náš autobus, to je jen úplně stejnej a od stejný cestovky. Takže nástup na druhej pokus a hurá do Němec. Zastavovali jsme asi tak po třech hodinách, ideální na odskočení si a protažení.
Sobota 15. dubna
Poslední zastávku jsme si udělali v brzkým ránu pár kilometrů před Paříží. Tam jsme chtěli udělat ranní hygienu, ale na záchodě to nehrozilo, protože fronta na babskej byla nekonečná. Všude samej autobus a mně hrůzou vstávaly vlasy na hlavě, protože se začaly naplňovat slova naší průvodkyně, že "invaze začne už před Paříží". Já osobně nemám rád veřejný záchody, takže jsem zmapoval terén a zjistil jsem, že brána do lesa je otevřená. Tam nikdo nebyl a bylo tam čisto, takže my jsme problém neměli. Během týhle přestávky se rozednilo a do Paříže jsme pak přijeli za úplnýho světla. Řidiči byli hodní a přistoupili na dobrej nápad průvodkyně a udělali nám okružní jízdu centrem Paříže. Nejvíc mě asi zaujala mezinárodní knihovna François Mitterranda, což jsou čtyři veliký rohový baráky, který mají symbolizovat otevřený knihy. V minulosti po sobě panovníci zanechávaly obrovský stavby, doba se změnila, ale vládci ne. Mitterrand po sobě zanechal knihovnu. Proč ne.
Vystoupili jsme na náměstí Trocadéro, což je přes řeku od Eiffelovky. Takže poněkud jinej program, než cestovka avizovala. Prej ale program psala holka z cestovky, která v životě nebyla v Paříži. Je to sice zbytečnost, ale leckterýho klienta může rozzlobit. Na rozhlednu byl hezkej výhled, všude byly i hezký (předpokládám) fontány, ale většinou byly bez vody. Když už teď není riziko, že to zmrzne, tak je fakt škoda, že kašny a fontány byly zpustlý. Počasí nebylo tak hezký jako včera, teplo si taky představuju jinak, ale byli jsme dobře oblečení. Byli jsme dobře instruovaní, jak na černochy, co prodávají malý Eiffelovky. A to jsme ocenili, protože to bylo přesně tak, jak nám řekla průvodkyně, dokonce nám je začali strkat už na schodech, když jsme lezli z busu: "Sadarmo, pět za jeden". Věděli jsme, že máme chtít šest, takže za jedno euro jsme koupili šest malých přívěšků. A hurá k Eiffelovce.
Nájezdy turistů na Paříž jsou vždycky brutální a o velikonočních svátcích se daly očekávat opravdu masivní. Fronta na Eiffelovku bejvá třeba tři hodiny, nám se vyplatil dobrej tah jít tam hodinu před otvíračkou. Takže od půl devátý jsme stáli ve frontě. Prostor pod Eiffelovkou je uzavřenej, tam jsme se dostali až po bezpečnostní prohlídce. Prohlídka chvíli trvala, ale začala dřív, pokladny otevíraly v půl desátý (přesněji minimálně pět minut po půl) a pak už to byla rychlovka. Frontu bysme zvládli úplně v pohodě, kdyby ovšem nezačalo pršet. Žádný teplo nebylo, občas byl déšť silnější, i přes dobrý oblečení jsme byli docela zmrzlí. Ale o to víc jsme pak ocenili těch 704 schodů na rozhlednu, při výstupu jsme se nejenom zahřáli, ale hlavně jsme si užili ty výhledy, který se pořád měnily a to zejména na konstrukci rozhledny. Dorazili jsme do druhýho patra. Až na vrchol se pak pokračuje výtahem, na kterej jsme neměli lístky. Já to ale tvrdil už před pokladnou. Naše lístky stály každej 7 €. Dita ale už úplně nahoře byla a z druhýho patra byl výhled parádní, takže jsme výš nepotřebovali. Přece jen rozhled z výšky 125 metrů za něco musí stát. Co jsem ale čuměl, bylo toho prostoru v druhým patře. Nahoru jezdí jeden výtah za druhým, ale na rozhlednu se vejde asi libovolnej počet turistů. Přesto jsem měl pocit, že záchody (nahoře na rozhledně) stíhaly.
Sešli jsme z rozhledny, už nepršelo a co se týče počasí, tak už nám bylo dobře. Prošli jsme se parkem, tam se na nás nalepili černoši a ukázali nám něco ze svýho "umění". Motali nám nějaký hnusný náramky a pořád "ty seš můj nejlepší kámoš, Poborský, Koller, Baroš" a pak za tu tkaničku chtěl 10 éček. Když jsem odmítl, tak najednou byl hnusnej a čekal jsem, co provede. Přitom i to jedno euro za provázek mi přišlo dost. Je člověk rasista, když se pak chce těmhle černejm otrapům vyhnout? Myslím, že Česko je šťastná země, protože nemá problém s žádnejma přistěhovalcema. Francie je plná černochů, asi je jim líp než v Africe, ale pokud vůbec tu mají poctivý povolání, tak to jsou celkem podřadný profese, co jsem teda aspoň za tu chvilku stihl vypozorovat. Se šňůrkou to teda nebyl příjemnej zážitek, ale víc už pak jsme se do ničeho zlákat nenechali. Přesně na Eiffelovce je geokeška mystery, co je potřeba vyluštit její umístění (naštěstí byla dost jednoduchá), tak jsme ji šli najít. Byli jsme úspěšní, nebylo to daleko. Dali jsme si řízek a ve 12 se sešli pod rozhlednou u starobylýho kolotoče, což bude naše tradiční srazový místo. Od průvodkyně jsme se dozvěděli zajímavost, že Eiffelovka měla stát v Barceloně, ale tam ji nechtěli, tak je v Paříži. A i v Paříži měla plno svých odpůrců, jako třeba Guy de Maupassant, kterej na rozhlednu strašně rád lezl, protože je to jediný místo, kde mu rozhled nehyzdí ta odporná Eiffelovka. Až to, že konečně začalo díky Eiffelovce fungovat rádio v týhle rovinatý Paříži, tak nějak utlumilo ty největší protesty.
A pokračovali jsme podél Seiny přes hezky pojmenovanej most Debilly na náměstí de l’Alma. Tam je plamen svobody, kterej bejvá spojovanej s tragickou havárií princezny Dajány. V těch místech přišla o život. Plamen svobody (přesná kopie z americký sochy Svobody) byl postavenej v roce 1989, Diana zahynula v roce 1997. Pod náměstím vede tunel, kde se jejich auto rozsekalo o třináctej pilíř. Při nehodě zahynul řidič (podnapilej), Dodi (Dianin přítel) a Diana (zemřela v nemocnici). Přežil Dianin osobní strážce, jako jedinej byl připásanej. Lidi, používejte bezpečnostní pásy! Kolem plamenu jsou fotky a vzkazy pro Dianu a místo má takovou podivnou duchovní atmosféru. Ale zpátky k pařížskýmu plamenu - vznikl jako památník francouzsko-amerického přátelství. Americká socha Svobody má vlastně stejnej význam, jen je trochu starší.
U řeky se nám líbilo, ale bolely nohy, tak jsme to vyřešili zkušeně a nasedli jsme na loď Bateaux-Mouches. Napřed to vypadalo, že pojedeme sami, ale z ničeho nic se objevilo šílený množství lidí, že jsme byli rádi, že jsme vůbec nastoupili. Ale s místem na lodi problém nebyl, byla velikánská. Zabrali jsme místa v podpalubí, protože nahoře hodně foukalo. Pak jsem ale stejně vylezl ven a nahoru, abych dobře viděl. Jeli jsme proti proudu a objeli ty dva ostrůvky, jak je na jednom Notre-Dame, pak jsme to otočili a jeli kolem Eiffelovky až k soše Svobody. Vždycky jsem myslel, že socha svobody a Eifellovka je fotomontáž, ale průvodkyně nás poučila, že tomu tak není. Přesněji řečeno nám pak v autobusu řekla, ať koukáme a přesvědčíme se na vlastní oči. Pařížská socha Svobody vypadá úplně stejně jako ta americká, jenom má čtvrtinovou výšku. V Paříži je dost problém se záchodováním, mysleli jsme si, že to vyřešíme aspoň na lodi. Kupodivu ten jeden záchůdek neměl problém se schopností odbavit všechny zájemce. Při přiblížení se k záchodu totiž zájemci odpadali. Já jsem si vystál nevelkou frontu, pak za šílenýho smradu vylezl tlustej chlápek omatlanej bahnem (kéž by) a už jsem prchal bez úlevy. Ta přišla až za několik hodin v obchoďáku. Mohl jsem si odpustit zaznamenávat každej prd, ale tenhle zážitek asi zapůsobil na hodně lidí z našeho zájezdu. Při nástupu na loď nás vyfotili, při výstupu ty fotky už měli vyvolaný a prodávali je. Nevím, jak se jim to podařilo, ale byli jsme na té fotce spolu. Ale byli jsme zamračení, tak jsme jim ji nechali ke skartaci.
Šupli jsme do metra a hurá na boulevard Saint-Michel. S holčičkama máme oblíbenou písničku "Bon soir mademoiselle Paris", tak jsem myslel, jak budou nadšený, že jsem šel po bulvár sanmišel, ale měly tolik zážitků, že tohle pořádně neocenily. Okoukli jsme fontánu Saint-Michel, která je zajímavá tím, že je to vlastně stěna domu a voda vytíká z něho. Kdyby ovšem nějaká voda tekla, fakt nechápu, proč všechny kašny byly vyplý. Prošli jsme úzkýma uličkama plnejma občerstvení a v uličce Rue de la Huchette jsme ze spřízněnýho podniku dostali pozvánku v podobě reklamního gyrosu. Jestli se tam pak někdo stavil, nevím. Ale ceny mi přišly příznivý. Ale to už jsme se objevili před katedrálou Notre Dame, byla krásně osvětlená sluníčkem a to jsme si fakt užívali. Nádvoří před ní bylo samozřejmě oplocený, všude policejní a vojenská síla a šacování. Ale stálo to za to, katedrála je fakt obrovská, líbily se nám tam vitráže, já obdivoval vstupní portál. Když jsme vylezli ven, tak už zase bylo zataženo. Zklamalo mě, že se katedrála nedala obejít kolem řeky, všude byly zátarasy. Možná to vysvětluje, proč jsme potom s celou výpravou šli po jedný straně silnice a pak po druhý zpátky, abysme se za chvíli našli na druhý straně tý stejný křižovatky, kde jsme měli sraz.
Pokračovali jsme pěšky až k Hôtel de ville de Paris. To ale není žádnej hotel. Je to radnice. U nás by se řeklo přímo magistrát. Je to velikánská budova, její okrasu tvoří především 146 soch slavných osobností, jako byli umělci, politici nebo vědci, např. matematik Jean le Rond d'Alembert (vysokoškoláci ještě pořád máte hrůzu z d'Alembertova kritéria?).
A zase do metra a jedeme jedničkou na La Défense. Sice jsme jeli až na konečnou, ale bylo to docela rychlý, protože v metru nebyl nikdo, kdo by brzdil. To metro totiž nikdo neřídí. Kvůli bezpečnosti byla stěna i na peróně a když přijelo metro, tak se otevřely jeho dveře i ty dveře ve stěně. Docela jsem na to koukal, protože to zastavilo přesně, aby na sebe navazovaly dveře, měnilo to rychlost v průběhu jízdy, přišlo mi to trochu scifi. Ale asi to je jenom o zvyku, u výtahu se taky nedivíme, že zastavil přesně u dveří. Průvodkyně měla konflikt s nějakejma Ruskama u našeho zájezdu, protože si u ní neobjednali lístky a teď zdržovaly celou výpravu. To odhalilo slabost naší průvodkyně, která byť zkušená, přesto už to nerozdejchala a dávala jim to sežrat až do konce zájezdu. Pořád na to narážela a neodpustila si ani komentáře týkající se jejich národnosti a jazyka, přitom česky mluvily normálně. Jinak samozřejmě pořádek musí být a obdivuju umění starat se o bandu 60 lidí.
Čtvrť La Défense je moderní mrakodrapová část Paříže. Je zde nejvyšší mrakodrap ve městě, jmenuje se Tour First, bez stožáru měří 225 m. Největší atrakcí tu samozřejmě je La Grande Arche, což znamená "velký oblouk" a je to parodie, pardon, chci říct nová moderní verze vítězného oblouku. Ale nechci to zesměšňovat, je to obrovská dutá kostka, vysoká 110 metrů a je fakt hodně působivá. Na boku má okna a sídlí v ní plno mezinárodních společností a ministerstvo výstavby a dopravy. Uvnitř kostky jsou divný lana a plachty, který mají zabraňovat vibracím archy. To se mi tam moc nelíbilo, ale udělali z toho přednost a nazvali to "motýlí křídla". Souvislost s vítězným obloukem není náhodná, oba leží přesně na polopřímce začínající v Louvru a směřující až k Atlantiku. I když já teda žádnou polopřímku nevidím, vidím jen úsečku Louvre - La Défense. Uvidíme, co přinese budoucnost, prej to má bejt až k moři a mají tam vyrůstat další pozoruhodnosti.
Šli jsme do obchoďáku na záchod (konečně) a pak do Auchanu nakoupit jídlo. Jako všude, kde se vyskytuje víc lidí, i zde nás při vstupu do obchoďáku šacovali. Pak jsme se šli ještě podívat na barevný sochy Joana Miró, načež se dalo do deště. Akorát byl sraz s ostatníma, přesunuli jsme se k hotelu Renaissance a tam na nás čekal autobus. Tahle čtvrť nebyla zajímavá jenom mrakodrapama, ale i obytnejma panelákama, který byly fakt zvláštní, ani to nejde popsat. Byly hnědý, zelený, maskáčový, okna měly všelijakej tvar a velikost, ale i tak jsem z toho měl podstatně lepší pocit než z našich sídlišť.
Do našeho hotelu u tramvajový zastávky Pavé Blanc na jihozápadním okraji Paříže jsme jeli přes Versailles, protože nás takhle pěkně povodila navigace. Jeli jsme téměř kolem zámku, asi půl kilometru před ním jsme zabočovali. Viděli jsme ho, tím se můžeme pochlubit, ale spíš se to tak hodilo pro představu (fantazii jsme opravdu museli hodně zapojit), jak to tam vypadá a kde se Versailles nachází. U hotelu jsme obdivovali šířku kolejí, pak se ale vysvětlilo, že to není široká jednokolejka, ale že každá tramvaj používá jen jednu kolej, kterou má uprostřed vozu. Na stranách má normální pneumatiky. Tak tomu říkám hybrid.
V hotelu Adagio byli strašně překvapení, že jim tam přijeli hosti, zjevně na to nebyli připraveni. Proběhla chvilka zmatků a pak jsme se domlouvali, kdy nejdřív můžeme na snídani, abysme zase mohli rychle vyrazit do města. Snídaně dávají od osmi, my jsme to ukecali na tři čtvrtě. A pro změnu jsme byli zase překvapení my, když jsme zjistili, že ve snídaňový místnosti je 18 míst. V domnění, že nikdo cizí nebude chtít snídat, jsme našich 60 lidí rozdělili na třetiny a každá dostala 20 minut na snídani a pak uvolnit místo. Vtipný na tom ještě je, že je zakázáno si jídlo vynášet. My jsme se naštěstí dostali do první skupiny, tak jsme si se snídáním nedělali starosti, nebudeme se stresovat. Naštěstí pokoj byl hezkej a čistej, tak jsme sebou buchli na postel a ani pořádně nenařídili budík...
Neděle 16. dubna
Místo budíku nás vzbudil hotelovej telefon. Dita ještě v šoku zvedla sluchátko a jako nejlepší francouzštinář z naší skupiny hovor vyřídila. Abych teda upřesnil dvě věci - tou skupinou myslím nás dva. A ten budík jsem nenařídil já. Bylo deset minut do snídaně, takže ideální načasování. Tak nějak jsme tipli, že nám ten černoch chtěl říct, že můžeme jít na snídani už o deset minut dřív. S díky jsme odmítli, že přijdeme až na těch tři čtvrtě. Byli jsme v první skupině a už jsme neviděli toustovej chleba, ale stejně bych si ho nedal, protože ostatní nabídka byla nad očekávání. V klidu jsme jedli, před jídelnou už se tvořila pěkná fronta. Jogurt s croisantem jsem si pak ještě vzal na pokoj. Navzdory miniaturní jídelně se všechno zvládlo a odjezd mohl být podle plánu kolem devátý hodiny.
Počasí vypadalo lepší než včera, tak jsme zvesela vyrazili směr Paříž, tentokrát už správnou cestou. Tristní záchodová situace ve městě dohnala několik lidí na nouzovej záchůdek v autobuse. Ten ale nebyl zapnutej, takže to pak podle toho dopadlo, že byl nepoužitelnej. Řidiči se strašně divili, že lidi chtějí jít na záchod. Některý profese mají fakt specifickou inteligenci. Věřím tomu, že naši řidiči byli chytří a šikovní, ale prostě řidiči autobusu… Někde jsme parkovali na benzínce u dálnice a jeden autobus tam divně stál, tak náš řidič na něho začal posunkovat a troubit. Bylo to v noci a všichni spali. Ale jinak byli milí a jeli dobře.
Projeli jsme kolem sochy Svobody, v pozadí čněla Eiffelovka. Pařížskou sochu svobody vytvořil stejnej autor jako tu americkou. Paříži ji věnovali Francouzi žijící v USA. Socha stojí na ostrově Cygnes, původně byla obrácená na Eiffelovku, ale od roku 1937 kouká na New York.
Dojeli jsme až k Opeře, jo hezkej barák. Tam jsme si chvíli povídali a pak jsme se oddělili od výpravy. Někdo šel do Louvru, někdo mohl jít do muzea parfémů nebo do muzea voskových figurín. My jsme šli na záchod. Dita naběhla do luxusní kavárny, kde si to fakt užila. Já vím, že o záchodech už jsem toho napsal dost, ale bohužel je to věc, která na mě nejvíc zapůsobila. Pak jsme prošli k Vendômskému sloupu, což je přes 44 metrů vysokej Napoleon. Totiž on stojí nahoře a je to jediná socha, kdy ten prcek není na koni nebo jiným způsobem zvětšenej, protože ten sloup ukazuje Napoleonovu velikost dostatečně. Sloup slouží jako upomínka na vítězství v bitvě u Slavkova. Po vítězství sem dotáhli ukořistěný děla, roztavili a použili jako materiál na výrobu sloupu. Celkově to bylo 180 tun. A my si stěžujeme, že jedeme takovou dálku autobusem po dálnici.
A jen kousek nás dělil od krásnýho parku Jardin des Tuileries u Louvre. Konečně byly nakopnutý fontány! Aspoň tady jsme se dočkali. Všude kvetly kytky, všechno bylo hezky zelený. A žlutý a modrý, protože kolem řeky probíhal The color run a do ovzduší vypouštěli barevný dýmovnice. Do muzea samozřejmě vedla šílená fronta, ale o návštěvu jsme ani moc nestáli. Další fronta bude určitě před Mončou Lízou a průvodkyně říkala, že ten obraz každýho zklame, protože je malinkej (77 x 53 cm). Někdo možná chtěl do obrazárny jít, takže vzhledem k dýlce fronty a i s ohledem na krásu a rozlehlost parku jsme měli rozchod asi na 4 hodiny. Samozřejmě hezký počasí přispívalo k té pohodě, co jsme si v parku užívali.
Prošli jsme až k luxorskému obelisku na náměstí svornosti (Place de la Concorde). V dáli nás zaujal chrám La Madeleine, tak jsme se k němu šli podívat, hlavně na ty obrovský sloupy. Neznalec by mohl něco tvrdit o antice, ale stavba není moc stará, je novoklasicistní z přelomu 18. a 19. století (stavba trvala skoro 80 let). Kolem ozbrojenců jsme prošli na Champs-Élysées. No jo, americká ambasáda, to se divím, že nás tama vůbec nechali projít. U vítěznýho oblouku se už těsnaly tisíce lidí, takže jsme došli tak do půlky ulice, mezi lidma jsme se tlačit nepotřebovali. Navíc ta ulice je pěkně dlouhá a oblouk byl ještě daleko. Ani nevíme, jestli tam byla nějaká demonstrace nebo jiný mecheche, tady to není ničím vyjímečný, lidi se tu srocujou pořád. Průvodkyně nás uklidňovala, že strach před terorismem je hysterie, že je dobře, že už se zase trochu začalo cestovat. Upadly i problémy s uprchlíkama. Navíc když je Paříž mnohonásobně větší než Praha, tak je jasný, že se tam bude dít i víc "nehod". Ale stačily 4 dny a už právě na tomto místě došlo k přestřelce, kdy byl zavražděnej policajt. Člověk se může řídit rozumem a výpočtem pravděpodobnosti, jak chce, ale tohle mu na klidu nepřidá. Jen je dobře, že se tohle nestalo před naší návštěvou Paříže, to bysme se tam asi necítili tak dobře. A i tak to nebylo ideální, když kolem nás pořád pochodovali ozbrojenci.
S bandou jsme se sešli u obelisku a jeli metrem na Pigalle. Tam jsme si jenom rychle odskočili podívat na zajímavou ulici plnou sexshopů, mrkli jsme na Moulin Rouge a na sexodrom, což je erotickej supermarket. Pak už jsme pokračovali na Montmartre. Tam jsme přišli uličkou od metra Anverse nebo spíš procpali, protože byla plná trhovců a turistů a taky zlodějíčků. Průvodkyně nás před něma varovala a prošli jsme bez úhony. Rozešli jsme se opět u krásnýho kolotoče a vyšli jsme na kopec k bazilice Sacré-Cœur, což je po Notre-Dame druhá nejnavštěvovanější pamětihodnost (teda aspoň to tvrdí wikipedie, já bych na první místo určitě postavil Eiffelovku). Po cestě otravovali černoši se šňůrkama, ale už jsme je zkušeně odháněli, někdy jsme museli být i trochu hrubí, protože jsou děsně vlezlí. Když vidím, jak mají západní státy problémy s imigrantama, tak si říkám, jak je dobře, že o nás moc nestojí. Zase na druhou stranu my nikoho nekolonizujeme a nikoho si sem nezveme…
Vystáli jsme si bezpečnostní frontu u kostela a podívali se dovnitř. Zrovna bylo nějaký duchovní mecheche. Bazilika je postavená ze speciálního kamene travertinu (něco jako pórovitej vápenec), kterej má samočistící schopnost při kontaktu s vodou, proto má dlouhodobě bílou barvu. Na celým kopci je hezký posezení na trávě nebo na schodech, prodavači obcházejí s ledovým (= válec ledu) Heinekenem, na Paříž je moc hezkej výhled, suma sumárum je tam tolik lidí, že už se ani mezi nima nedá procházet.
Obešli jsme náměstí Place du Tertre, který je plný umělců, hlavně malířů a karikaturistů. Některý jsme s obdivem pozorovali a kladl jsem si otázku, proč je nějakej malíř slavnej, když např. tady na tom náměstí jich minimálně pět kreslí líp než Rembrandt. Průvodkyně nám říkala, že Paříž je francouzsky "le Paris", takže je správnej překlad ten Paríž hej, ale ta Paříž je špatně. Ještě jednou se vrátím k písničce Bon soir mademoiselle Paris - prej je nesmysl, aby Paříž byla mademoiselle. Zní to logicky, ale v jednom obchůdku jsme viděli tácek s nápisem "Mademoiselle Paris", takže to vypadá, že je Olympic světová kapela.
Sraz kde? Ano kolotoč a už jsme šli na žranici za 20 éček. Ale stálo to za to - předkrm, bažant, víno. Docela pěkná hospoda, i když asi ne stavěná na autobus, bylo to tam docela stísněný. Jen jsem nechápal, proč měli tak odporný záchody.
Náš čas se pomalu naplnil a vydali jsme se na poslední atrakci - mrakodrap Tour Montparnasse. Metrem je to přímý, ovšem dozvěděli jsme se, že zastávka Montparnasse nefunguje. Museli jsme jet teda dvouma metrama, to druhý pak stavělo taky v Montparnasse, ale je to jiná linka, kde je nástupiště funkční. Už jsme uměli dobře jezdit metrem, měli jsme na to školení: zasuneš, vytáhneš, projdeš a pak teprve zasouvá další. Rozhodně tam nesmíš rvát dva zaráz. Zní to směšně, ale ty turnikety žádná sranda nejsou. Nějaká místní holka byla netrpělivá a zasunula dřív a pak se jí to neotevřelo a musela to reklamovat do kabinky. Černoši, ti to nepochopili vůbec a ty turnikety přeskakovali.
Dnešní den byl docela slunečnej, obloha vůbec nebyla zatažená, takže v těch 9 hodin bylo ještě docela světlo. Museli jsme o hodinu posunout kochání se blikající Eiffelovkou, abysme si všechno prohlídli v pěkný tmě. Ale stejně bysme tu 9. hodinu nestihli, protože jsme se zdrželi tou objížďkou v metru. Aspoň jsme měli čas si všechno pořádně prohlídnout, někdo si dal nahoře pivo, někdo si dal kvalitní záchod před cestou a všechno bylo v pohodě. I když byl čas, tak jsme na mrakodrap nešli po schodech, ale nechali se do 56. patra vyvízt výtahem. Z přízemí do výšky 196 metrů to výtah zvládl za 38 sekund. My pak pěšky dali ještě tři patra až na střechu a byli jsme ve výšce 210 metrů. Paříž ve tmě nebo přesněji řečeno v noci je taky pěkná, blikající Eiffelovka mírně kýčovitá, ale mně se to všechno líbilo. Autobusáci na nás čekali přes hodinu, byli mírně vystresovaní, že nestihnou cestu, ale teď už byli se situací asi smíření. Jak jsem pochopil, tak maximální doba, co můžou jet, je 21 hodin. Zdá se to hodně, ale my vystupujeme v Praze, oni jedou až do Ostravy… to by se mi teda nechtělo.
Pondělí 17. dubna
Všichni tak nějak ulehli, uspokojení a vyčerpaní Paříží. Ani film jsme nepouštěli (cestou sem jel film Pelíšky). Já nespal, sledoval jsem hranice, ta německo-francouzská přišla za hodně dlouho. Přes Německo se jede skoro 500 km, ale naštěstí se mi povedlo asi tak na 2 hodiny usnout. Ještě jsme se zdrželi v Berouně, kde se udělala velká pauza na dřívější oběd. My neobědvali, protože na nás bylo ještě dost brzy.
V Praze na Opatově jsme museli přidat do kroku, akorát nám přijížděl autobus do Vysočan. A ve Vysočanech na nádraží to bylo taky na minuty přesně, perfektní načasování.
Doma jsme se koukali na Postřižiny, trochu jsem u toho usnul.
Závěrem stručně ohodnotím několik aspektů týkající se našeho zájezdu:
- Paříž: mraky turistů (kupodivu jsem to zvládal celkem dobře), krásný památky, naopak obytný domy jsou všechny stejný, v Praze se mi podstatně víc líbí terénní rozmanitost
- Bezpečnostní situace: odrazující, mraky ozbrojených sil nabuzujou spíš pocit vojenský pohotovosti než bezpečnosti, všudypřítomný osobní prohlídky jsou nepříjemný
- Průvodkyně: ukecaná baba na svým místě, vzdělaná s hlubokýma znalostma, dokázala organizovat 60 lidí, ale situaci s neposlušnejma Rusama nezvládla (spíš to bylo nedorozumění, ale nerozdejchala to a pořád je pak před ostatníma shazovala), na závěr jsem jí osobně poděkoval za odvedenou práci
- Cestovka: program vycucanej z prstu byl zbytečnej, spíš lidi naštval (tady platí lepší nic než výmysly), taky mohli líp informovat o cenách (za loď, mrakodrap apod.)
- Hotel: pokoj dobrej (i když manželskou postel proleželou uprostřed bych si domů nepořídil), organizace šílená, černoch dobrej, snídaňová místnost pro tak velikej hotel byla komická, snídaně ale byla dobrá
- Autobus: poměrně starej MAN, ale kupodivu pohodlnej (pokud teda člověk neměří víc než 170 cm)
- Řidiči: prostě řidiči
- Celkovej dojem: vynikající
Jako 34. publikaci vydalo nakladatelství The Turkey Cocks © pro děti, mládež, dospělé, důchodce a starce.