Deník (téměř) rodilého Ira

Tak jo začínáme. Je pět hodin, o půl deváté to letí, začínám balit. Nechce se mi tahat moc věcí, tak to pěkně proberu. Noťas, foťák, fusky, trencle - pohoda.

Kurňa, je šest. Naštěstí mám už zbaleno. Teďka valím na poštu, jestli mi náhodou nepřišel pin k mé nové Visa kartě. Bez ní nevím, kde bych se dostal k prachům. Kuba kartu nestihl a Saša – kdoví. Dáša jde se mnou aby se mohla se mnou rozloučit.

Pošta je docela narvaná nato kolik je hodin. A zrovna jsme si stoupli k takovýmu pitomýmu okýnku, kde je baba na zaškolení. Je pomalá jak šnek. Řeší tam nějakej balíček. Ale k jínýmu okýnku to nemá cenu, předemnou je jeden člověk.

No, tak je něco po pul sedmé a teprve se dostávám k okýnku. Dáša už se pomalu začíná bát, že se mne nezbaví.

Tak a už jsem rozloučenej, v autobuse a valím směr metro Kobylisy. Pak na Muzeum, pak na Dejvickou a pak 119 na letiště. Je za deset sedm. Jestli tam budu před osmou, tak to bude zázrak.

Jsem ve 119, jedu na letiště. Volám Kubovi, jak to tam vypadá. Budu tam tak v ve třištvrtě na osm. Todle už je o hubu. Kuba mi hned volá zpátky, že odbavovací přepážka pro náš let zavírá něco po půl. Slibuju, že tam budu ve čtyřicet. Zkusí ukecat babu, ať počká.

Vybíhám z autobusu a valím směr odbavovací hala. Věší se za mně nějakej člověk, Jana. Přišla se s náma rozloučit. Hází rádobyvtipnou hlášku, že si myslela, že největší fligmoš je ona, ale prej jsem jí to natřel. Haha. Kuba se Sašou se na mě tlemí, baba na přepážce tam ještě sedí, koulí očima. Snažím se jí pochválit zevnějšek, abych se revančoval, ale moc se nechytla. Už by se raději viděla v autobuse domů. Odbavuje mě. Kurnik, muj bágl váží 8 kg - to je jak kdybych se někam stěhoval. Přeji babě pěkný zbytek večera.

Tak a jsme v letadle. Moc jsem v to už nedoufal. Kuba je natěšenej ze svého prvního letu, tak se ho snažím trochu poděsit. Nedá se.

Tak a už jedeme v Dublinu z letiště na hostel. Stojí to ukrutných šest euro. Začínám tušit, že se tady Kuba bude cítit jako ryba ve vodě.

Po menším bloudění jsme dorazili na Shinning hostel a ubytovali se. IQ na otevření dveří kartou nám už nevyzbylo, tak se jdeme znovu informovat na vrátnici jak na to. Nakonec to vypadá, že to dokonili oni.

On ten systém zamykání pokojů je velmi rafinovaný. Dveře od pokoje jsou na kartu. Kartu vám aktivují na vrátnici a vydrží aktivovaná tak deset minut. Nemusím asi zdůrazňovat, jak to člověka nasere, když se na trochu dýl zamyslí nad záchodovou mísou a musí si jít nechat aktivovat kartu tři patra dolů v trenclích.

Náš druhý den byl poněkud rozdílný pro mě a pro Sašu s Jenckem. Zatímco Saša s Jenckem se procházeli po Dublinu, já jsem jel na své první interview, které jsem si domluvil ještě z ČR. Teda ono se to trochu měnilo, původně jsem měl mít interview pouze s Lindie z personální agentury EPeople, ale pak ho přesunula na pátek a měl jsem interview přímo s firmou Amdoc.

Ted trochu k tomu pohovoru. Cestu jsem si zjišťoval ješte předchozí večer. Pomáhal mi při tom ochotný vratný v hostelu Shining. Takový zajímavý američan - menší, potetovaný, velmi komunikativní. Asi taky IT, protože mu prý nabízeli místo v Praze v Siemensu. V hostelu ale dělá pro zábavu a chce procestovat Evropu.

Ráno jsem vyrazil směrem, který mi vrátný poradil a po dvou dotazech jsem skutečně došel na stanici linky Dart - jeden z dopravních prostředků, který tady nahrazuje metro a tramvaje. Je to v podstatě vlak, který kopíruje pobřeží, jezdí tedy ze Severu na Jih a zpět. Paní, která mi prodávala lístek se mě ptala, jestli chci zpáteční lístek, že je levnější, ale přestože jsem tušil na co se asi ptá, jsem ji ani napodruhé nerozuměl ani to slovo return jsem v jejích slovech nenašel. Bylo to jen jednu zastávku (zeptal jsem se někoho) ze 7 nástupiště (na což jsem se taky radši zeptal) stanice Connolly. V cílové stanici jsem měl docela štěstí. Neměl jsem už moc času (Lindie doporučovala: be punctual) a vlastně jsem nevěděl, kde to tam je. Člověk, kterého jsem se zeptal, mě nasměroval do autobusu, do kterého za chvíli taky nastoupil a odřídil ho (byl to řidič) k nedalekému Business centru. Tam mi přesně ukázal danou budovu a nic po mě nechtěl - tento bus byl zdarma. Tak jsem se za 5 minut 12 (respektive 1025) ocitl před budovou firmy Amdoc.

No, nebudu popisovat celý pohovor. Ptali se me vlastně jen na věci týkající se Javy a SQL a to ještě spíš na principy a problémy. Taky jsem měl naprogramovat a odladit program, který vypíše N náhodných čísel do daného souboru. Evidentně chtěli zkontrolovat, jestli ošetřím všechny podmínky, což jsem udělal... Dobré znamení bylo, že pohovor stále nekončil. Po pauze na oběd (koupil jsem si 2 banány - 0,40 nestalo kilo, ale kus pochopitelně) pohovor okračoval s vyším šéfem. Začal příkladkem na prohození 2 proměnných bez pomocné proměnné, dále parsování výrazu a implementace spojového seznamu. Poslední dvě, přestože jsou to pro mě známé věci, jsem dost zmatkoval.

Zde nutno vysvětlit mou pohovorou strategii. Na všechno říkat yes, přikyvovat a občas se usmát. Pouze je třeba poznat momenty, kdy čekají širší odpověď. To lze poměrně snadno z tónu hlasu. V tom případě je lepší odpovědět alespoň what nebo lépe nějakou delší otázkou, ve které se vyskytují ty slova z dotazu, která se podařila zachytit.

Po krátké poradě mi oznámili, že mě berou a asi se i ptali, jeslti souhlasím. Na což jsem jim samozřejmě dle výše vysvětlené strategie řekl yes. Co jsem odsouhlasil mi ale došlo až po dalších dvou větách... Tak jsem trochu zmatený odcházel z pohovoru a nechápal jsem co se stalo.

Na hostelu jsme se najedli, koupili jsme si SIM karty (Meteor předpacená karta za 10) a domluvili setkání s Jankem. Ten nás zatáhl do hospody, kde jsme se dost plácli přes kapsu a dali si 2 Guinesse (jedno ale zval Janek). Skoro 150Kč za černé pivo, které moc nemusím ... no co už, ale hrála tam pravá irská hudba, takže večer jsme zakončili typicky irsky.

Kuba ráno spěchal na své druhé pracovní interview, kde měl být v 9:30, takže šel již ostříleně pozdě. Šla jsem s ním k Dartu v domnění, že se proberu rychlou chůzí. To se mi splnilo a navíc i dokonce pršelo, takže to byla rychlá, svěží procházka se soubojem deštníků, neboť zde byly všechny ulice přeplněné spěchajícími lidmi.

Pak jsme s Jenckem krátce zainternetili a přestěhovali jsme se o ulici vedle do levnějšího hostelu, ale jen na jednu noc, a potom povalíme zpět. Co už. Hostel jako hostel, teď nás čeká noc ve dvacetilůžáku.

Tentokrát jsme se velice brzy po poledni setkali s Kubou, kterému už skončilo interview a piknikovali jsme společně na lavičkách u místní říčky Liffey, kterou nelze s Vltavou srovnávat. Prostě je tu vše menší, i cornflakesy, které jsou při eurosnídaních, ale o hromadných snídaních v hostelech asi už byla řeč, fungují pod heslem: kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Mimo jiné se tu ukázalo hned první ráno, že Jencek nemá rád pomerančovou marmeládu s kousky kůry, protože raději jedl suché toasty, no a nemá ani moc v lásce již zmíněné kukuřičné lupínky, protože ty ochutnal až poté, co jsem jich snědla plnou misku.

Další program jako i ten další byl opět společný, jeli jsme Dartem na jih do Blackrock za Lindie do personální agentury, Kuba má práci ze čtvrtečního interview jistou, také trvalo téměř celý den, tak aby ne, no a mě a Jenckovi Lindie nabídla několik společností, které může kontaktovat.

Závěrem dne byla romantika v přístavu, sedli jsme si s pivkama na kamenech u malebné zátočiny plné jachtiček a jachet a ještě větších jachet, do kterých zajížděli a zpátky z nich zase vyjížděli kamiony. Já jsem si spravila chuť z předchozího večera po Guinnessu, někdo si bohužel v inkriminovaném obchodě nevybral ani pivo, zvolil sice plechovku o objemu 0,5 litru, která byla v ceně zdejšího piva, ale její obsah měl hned po otevření jinou vůni a dále i jinou chuť než pivo a nakonec se ukázalo, že na této plechovce stojí nápis Druid's Cider a popis nápoje, který nasvědčuje spíš jabčáku, ale měl 6 voltíků, tak svého majitele uspokojil. Kdo jako první uhodne komu se toto přihodilo? Soutěží se o pivo ode mně, tj. od Saši.

Tak dneska je sobota. Žádné brzké vstávaní. Je čtvrt na deset a teprve se sbírám z postele. Dnešní noc jsme ztrávili v Brown’s hostlu v pokoji s dvaceti spolubydlícíma. Myslel, jsem, že se nevyspím, ale lidi jsou tu k sobě ohleduplní, takže to šlo. Zajdeme na snídani a pak se přestěhujeme zpátky do Shinning hostelu, kde máme zamluveny následující dva dny.

Teďka je ten správný čas, abych si znovu zanadaval. Takže: zajímalo by mne, jaká chytrá hlava vymýšlela tydle debilní kohoutky. Umyvadla tu nemají jedno, ale rovnou dva kohoutky (taková ta trubka, ze který teče voda). Jeden na studenou a jeden na teplou vodu. Navíc jsou takový ty dávkovací kohoutky, který se zmáčknou a pět sekund teče voda. Tak mi tedy vysvětlete, jak si v tom mám umýt třeba ksicht. A ne, špunty tu nejsou. Buďto si pustím horkou vodu a opařím se, nebo si pustím “studenou“ vodu, kterou se opařím o trochu míň. Moji zoufalost alespoň zmenšila lyrická báseň, která je vyškrábaná na hajzlíku:

  Here I sit, broken hearted, trying to shit but only farted.

Přestěhovali jsme si zavazadla o ulici vedle do Shinning hostelu a přemýšlíme, jak ztrávíme dnešní den. Vypadá to na krásné počasí, takže bychom mohli podniknout nějakou výpravu mimo město.

Chachá, jede se na výlet. Nastoupili jsme do vlaku Dart a jedeme do čtvrti Malahite. Je to taková periferie Dublinu. Měl by tam být zámek, botanická zahrada a kousek odtama i moře. Je to dvacet minut z Coonoly station.

Super, jsme na místě. O pár hodin později by se k nám měl připojit i Janek, kterýmu asi extrémě dlouho trvalo, než se vyhrabe z bytu. Zatím se tedy jdeme projít po pláži a až přijede, tak hurá na hrad.

Pláž je super. Sice voda studená a nesmí se tu koupat kvůli silným proudům, ale je nádherně a odliv zanechal na velké písečné pláži jezírka. V těch Saša loví škeble, Kuba koumá jestli by se nedali kulinářsky upravit mořské zelené řady a já to všechno fotím. Krásné odpoledne.

Už se k nám připojil i Janek. Jdeme zkusit obejít přístav a nějak zkusíme projít na jeho druhou stranu, za níž je v dáli vidět takovej úžasnej červenej hrad. Je to odhadem štreka přes pět kiláků, ale to si radši nechávám pro sebe, abych nezkalil vody našeho čirého nadšení. Jankovi nadšení ale chybí a straší nás, že se tam určitě nedostanem, protože cesta co tam vede je děsně klikatá a jinak se tam těžko dostanem. Nakonec ale jdeme, půjdeme po pobřeží, hrad je kousek od něj.

Ten potvořák Janek měl pravdu. Irové jsou pěkný mrchy – všechny zkratky jsou slepý ulice a končí v plotu. Prdníme na to a jdeme k zámku, kterej je rovnou v Malahite.

Koupili jsme si plechovkáče, nějaký bagetky a vegetíme v obrovským parku před zámkem pod obrovským stromem. Kuba to ještě vyšperkoval tím, že na noťasu pustil Záviše. Bavíme se tím, že kolem chodí lidi a my tam posloucháme takový pičoviny. Snad tomu nerozumí. Pořád praží slunko. Doufám, že si tímdle dnem nevybereme veškerý pěkný počasí, který má pro náas Irsko v zásobě.

Po hodinovým lehárku se jdeme podívat na ten úžasnej zámek, jehož úžasné fotografie jsou ve všech úžasných prospektech. Zase tak úžasnej není. Je to taková přerostlá vilka. Ale ten park kolem ní je fakt úžasnej. Jsou tam hřiště na všechny oblíbené irské sporty, děcka na nich řádí, skupinky piknikují. A ty anglický trávníčky jsou zelený, až je mi z toho blbě.

Jdeme se ještě na chvíli podívat na pobřeží, ale jelikož je docela kosa, tak asi dlouho nevydržíme.

Tak a už jsme ve vlaku a valíme směrem do centra. Dneska mě to sluníčko pěkně vyřídilo. Dám si na hostelu tak hoďku interfernetu a hurá na kutě.

Druhý den z asi vyjímečně pěkného víkendu jsme se rozhodli strávit opět v přírodě. Nebylo sice tak nádherně jako v sobotu, ale nezmokli jsme a bylo celkem teplo (občas i na tričko). Všímáte jak už začínám čím dál tím více mluvit o počasí? ... no jo, to je tu běžné.

Jeli jsme dartem na jih do Bray, pak pěšky po pobřeží směrem do Graystones přes menší kopeček s velkým křížem. Výhled na moře a krajinu nádherný, útes na každým kroku, příroda taky krásná, skoro jako u nás v Krkonoších na hřebenech, skoro bez stromů, pěkné vřesovité porosty a porosty ostružin. Ostružin tu jsou opravdu mraky, nikdo to nesbírá, tak pro člověka moudře investující každý cent, jako jsem já, to tu byla pastva.

Vyzkoušeli jsme i irské moře, dostu studené, ale pořád moře. Začal to Jencek no a já se musel taky přidat, ale jenom na chviličku, protože mi málem umrzl pinďour. Saša odolala, přece jenom jsme s sebou neměli plavky. Aspoň, že si nasbírala plnej batoh mušliček a kamínků.

Po vydatné Euro snídani jsme vyrazili na západ, tentokrát jenom kousek po městě, abychom se po druhé hodině vrátili zpátky k internetu. Pro Kubu to bylo nové, my s Jenckem jsme to měli projité již z předchozího čtvrtku.

Došli jsme až k Phoenix Parku. To byl cíl našeho krátkého výletu. Málem bychom tam ani nedošli, protože začal prudký déšt. Ten nás nerozhodil, schovali jsme se v autobusové zastávce. Přestal za pár minut.

Tento park však není moc upravovaný a i pražská Stromovka je proti němu luxusním parkem. Zato je ale obrovský. Šmatlali jsme ho napříč asi třičtvrtě hodiny, ale podle mapy jsme nedošli ani do půlky. Povětšinou je to louka s normálním neanglickým trávníkem a semtam nějaké to hřiště na rugby.

Nakonec jsme sedli na lavičky a snědli svačinu nasyslenou ze snídaně. Vychutnali jsme si asi šest slunečných děr v mracích a vydali se cestou k hostelu.

Cesta zpět vedla ptřes Tesco, tedy přes veřejné záchodky v shopping centru a Tesco, protože se Kubíkovi chtělo lulat.

Večer byl ve znamení viewingu, tedy pro mě s Kubou. Byl to přímo maraton. Jencek seděl celé odpoledne shrbený u noťasu v rest roomu na hostelu, hledal si joby.

Dnes jsme byli bez piva.

Vstávat a cvičit! Ale próč? Protože snídaně, než nám to sežerou.

Klasicky v jedenáct nás vyhánějí z hostelu. To dělaj každej den kvůli úklidu a údržbě. Ne že bych si někdy všiml umyté podlahy, ale většinou vylepší celkohý vzhled hostelu nějakým nátěrem. Zrovna včera, když jsem se vracel z venku, jsem studoval nápis "Wet paint" a při tom zamyšlení jsem se opřel o čerstvě natřený zábradlí.

Jelikož jsme všichni tři odkojení matfyzem, tak se nám zastesklo po školních lavicích. Jdeme se proto podívat na místní univerzitu - Trinity College. Je to takový náměstíčko obehnaný starobylýma budovama, kde je víc turistů než studentů.

Kousek od Trinity College narážíme na park Saint Stephan's Green. Je to takovej pěknej parčík s anglickýma trávníčkama, kytkama, stromama a jezírkem pro kačeny. Velkým bonusem ale je to, že je tu zrovna výstava velkoformátových fotografií ohrožených divokých zvířat celého světa. Fotky jsou to opravdu úžasné. Zajímavým spestřením je rovněž maník sedící na židli u stolu v nafukovacím bazénku a vede k němu hadice od rotopédu. Kolemjdoucí chodci si můžou na kole zašlapat, čímž napumpují do hadice vodu, která začne z maníka stříkat. Maník při tom předvádí telefonujícího manažera. Obrázek je tady někde kolem, tak se podívejte. V parku trávíme zbytek z těch tří hodin, které nemůžeme být v hostelu.

Jsme zpátky v hostelu a valíme na interfernet. Kuba odchytává managera hostelu a vysockovává z něj potvrzení o ubytování, které je potřeba pro vydání PPS number.

Kuba uz měl od středy makat, ale Libie, baba z agentury, pořád pro něj vyjednává s Izraelcema leší prachy. Na to, jak od začátku říká, jak to má Kuba v kapse, to trvá nějak dlouho. Aspoň, že mi na čtvrtek domluvila pohovor.

Je večer a jdeme se podívat na pár podnájmů. Já dovnitř ale nejdu, čekám venku, abychom nevystrašili land lorda, že nás tam jde tolik. První podnájem jde rychle, Kuba a Saša jsou zpátky za pár minut. U dalšího je to ale horší. Nechali mě v parku s výhledem na moře, kde fučí ukrutně studenej vítr. Prdím na ně a jdu radši na hostel.

Rest room je plnej k prasknutí, tak se radsi pakuju na pokoj a datluju na noťasu přímo v posteli.

Nic zvlaštního se nestalo. Dopoledne jsme v pravidelné tří hodinovce, kdy se musí opustit hostel, šli tradičně k řece a pak do St. Stephans Green parku prohlížet fotky zvířat.

Saša s Jenckem konečně začli více hledat práci, Jencek má i domluvené interview na zítra a pátek.

Se Sašou nadále hledáme ubytování. Dnes jsme si byli prohlídnout byt ("letting"), kde bychom byli sami. Potěšilo nás, když paní, která čekala na prohlídku před náma na nás promluvila česky. Za náma byli dva slováci - nebývalá koncentraca "našinců". Dále jsme si byli prohlednout pokoj ("sharing") v takovém sídlišťátku s nějakým číňanem. Zatím nejlevnější a docela velké. Mezitím jsme poseděli s Jenckem a pivkama v parku.

Toť vše.

Ráno Jencek vstával vyjímečně jako první, protože šel na pohovor. Cestou poznal dublinské zácpy a pronikl blíže do tajů fungování místní autobusové dopravy.

Jencek: Tak vyrážím na pohovor. Baba z agentury, Lindie, říkala, že k Pottery road (tam je sídlo firmy Mentec, kam jedu) je to autobusem tak 25 minut. Moc jí ale nevěřím, protože jí začínam podezřívat, že je to takovej baron Prášil. Vyrážím proto o hodinu a půl dřív.

Nastupuju na O'Connoly street. Autobus je to double decker. Mají tu zajímavý systém kupování jízdenek v autobusu. Okrádali řidiče, tak zavedli vychytávku, že se řidič k penězům nedostane. Ty hodíš peníze do takové díry, řidič vidí kolik jsi tam hodil a až je spokojený, tak ti vytiskne jízdenku. Pokud to nemáš přesně, tak je na jízdence natisknutá suma, kterou ti na jakýmsi úřadu vrátí.

Cesta autobusem trvá asi hodinu. Všude samá zácpa, horší než v Praze. Sedl jsem si do druhého patra, tak jsem si aspoň cestu mohl vychutnat. Na zastávkách často není její název, tak celou cestu mapuju na mapě Dublinu, abych věděl, kde jsem. Zajímavostí je, že se v druhém patře musí sedět. Pokud pro tebe není volné místo, tak se musíš jít mačkat dolů.

Po krátkém hledání nacházím i sídlo firmy Mentec. Je to takovej barák, kterej mi připomíná menzu na kolejích 17. listopadu. Ohlašuji se na recepci a čekám.

Za pár minut si pro mě přichází docela příjemnej chlápek, takovej normál. Zatahuje mě do zasedačky, kde už je na mě nachystanej další maník. Nejdřiv mi popovídají o Mentecu. Pak přecházejí na můj životopis, ptají se především na mojí předchozí práci, co jsem dělal, jaké bylo moje zařazení a typy projektů, na kterých jsem se podílel. A nakonec zkouší ťuknout do vědomostí, které bych podle životopisu měl mít - ADO.NET, zamykání v SQL, exception handling v C#, rozdíly mezi session x viewstate x cookies x cache. Docela jsem se bál, že nebudu rozumět a budu dělat kývacího panáka, jak to popisoval Kuba, ale nakonec to bylo docela příjemné popovídaní. Sice jsem se párkrát anglicky zasekl, ze byli trpělivý a vypadalo, že jsou na to zvyklí.

Týpci vypadají docela spokojení. Ozvou se mi prý zítra. Jestli dnešní a ani zítřejší pohovor neklapne, tak to zabalím a pojedu domů. Další pohovory by mi asi víc nedali.Jencek konec

My s Kubou jsme se po snídani vydali za Jenckem k přístavu v Dun Laoghaire. Byl pařák s velice studeným větrem, takže ideální počasí na procházky. Vůbec jsem dnes nepotřebovala deštník. Navíc si každý v tomto počasí najde to své oblíbené, ať má rád teplo nebo zimu.

Odpoledne jsme se vrátili na hostel a po deváté jsme vyrazili na pivko na naše oblíbené lavičky u Liffey. Ještě nemáme žádné napomenutí za pití alkoholu na veřejnosti, tak to pokoušíme.

Při provádění ranní higieny jsem vyfotil ty debilní kohoutky, na který pořád nadáváme. No koukněte samy. Kdo toho vymyslel ...

Tak dneska mám na 15h naplánován další pohovor ve firmě Continuum. Doufám, že to půjde stejně vpohodě jako včera.

Po snídani jsme se vydali doprohlídnout výstavu fotek v Saint Stephan's Green. Po cestě mi volá Lindie z agentury, že na včerejším pohovoru jsem se moc líbil a že mi nabízejí práci. Kurva, a to jsem chtěl jet příští týden domů. No co se dá dělat, nějak tu ty dva měsíce snad doklepu. Kdyz budu chodit do práce, tak to snad bude utíkat rychlejc. Taky mne Lindie ukecala, ať zruším ten druhej pohovor, že je to ztráta času jak pro mě, tak pro tu druhou firmu. Že místo toho máme s Kubou jet za ní do Blackrock podepsat pracovní smlouvy.

Tak jsme s Kubou v agentuře a Lindie nám dává podepsat nějakej předkontrakt. Je to jakási smlouva s ePeople, že nám jakože sehnali tu práci. Opravdovej kontrakt podepíšeme až první den v práci. Zaráží mě na tom předkontraktu výpovědní doba čtyři týdny. Co jsem četl na netu, tak podle zákona má být prvních x měsíců jen týden a pak se to má pozvolna zvedat. Lindie ale říká, že si s tím nemáme lámat hlavu, že kdyby něco, tak se jí máme ozvat a ona to domluví. No tak to ať se těší, hnedka první týden v listopadu se na ní obrátím. Nakonec jí to teda podepisujeme.

Na závěr takto úspěšného dne si dáváme dvě plechovky škopku na klasickém místě, lavičkách u řeky. Jsem myslel, že s chlastem se tu budeme držet zkrátka, ale po večerech se tu nedá dělat fakt nic jiného. Jinak plecháč se tu koupí tak za 1.35E-2E. Oproti knajpě, kde stojí tak přes čtyři eura, je to docela dostupné i pro našince.

Na tudle sobotu, která měla být taky z těch pěknějších, jsme se rozhodli jet Dartem do stanice Howth a obejít stejnojmený polostrov.

Dlouho jsme se zdrzeli v pristu, který zdá se slouží hodně rybářům. Rybinou to tam páchne už od zastávky, je tam několik továren na zpracování ryb (alespoň podle pachu) a v obchodech nabízejí čerstvé ryby (více ráno možná i na tržišti). Takže jsme se notnou chvíli procházeli po molech, kochali se mořem, sledovali ptáky a prohlíželi rybářské lodě. Jencek si najednou všiml nějaké jakoby psí hlavy v moři. Přestože ji pozoroval přes hledí foťáku, nevyfotil nic a raději nás na úkaz upozornil. Byl to lachtan (jencek - korekce: tuleň), ale nestihli jsme ho spatřit. Naštěstí se pak ukázal znovu a dokonce se i nabídl k focení.

Po čase jsme se vydali na cestu kolem poloostrova. Užívali si místní krajinu, výhledy na moře, skalnaté pobřeží, pozorovali ptáky - prostě nádhera. Opět jsme se dost najedli ostružin a krásně prošli. V závěru jsme poseděli u bahnitého pobřeží, místní rezervace, kde si na mořských živočiších pochutnávali různí ptáci. Zajímavé byly vrány, které (jak jsem o tom kdysi četl), chytře rozbíjely mušle tak, že je v zobáku vynesly do výšky a pusily na kameny - no nejsou geniální?

Den jsme zakončili pizzou z "Quicky Marku" (obchod jmenem Super Valu, ale indickou obsluhou silně připomíná obchůdek ze Springfieldu) a pivkama u řeky.

Dnes byla snaha dojít k zámku Powerscourt. V Bray se k nám přidal i Janek, cesta super, na druhý pokus jsme našli výpadovku z města, ale moc daleko jsme nedošli. Pořád jsme byli na okraji Bray, ale měli jsme krásný výhled na vrcholky pohoří Wicklow.

Ovšem závěr dne byl vydařený, nejprve jsme se kolektivně posilnili na lavičkách ve městě banány, a pak jsme si koupili každý dvě piva a pokračovali jsme na pláži. Nakonec jsme házeli kamínky do moře a Jencek zdokumentoval náš zápal pro soutěž. Janek s Kubou si to počítali, ale výsledek nevím.

Tečkou za dnem bylo čůrání do moře.

Tak dneska je den o nicem. Po snídani jdu na místní finančák zažádat si o PPS number. Chlapík z hostelu mi konečně vytiskl potvrzení o ubytování, tak se tam s tím zkusím ohánět. Když to sežrali Kubovi a Saše, tak mi to taky snad vezmou.

Na úřadu je ovšem lidí jak v ..., no hodně. Tak si beru lísteček s pořadovým číslem a čekám. Samozřejmě na mě vyšlo okýnko s mladou babou, která se evidentně teprve zaučuje, a ona asi nějak dvakrát ťukla do tlačítka na zavolání dalšího k okýnku, takže to moje číslo se hnedka přebliklo na následujícího. Následující byl jakejsi nasranej Ir, kterej tam celou dobu nadával na přivandrovalce a vypadal dost od rány, tak jsem ho raději taktně pustil. Jenže ten metls se tam vybavoval asi půl hodiny a děsně lamentoval, že si připadá jak bezdomovec. Kdoví, co tam řešil, ale na bezdomovce fakt vypadal. Jakmile se odtamtud odpakoval, tak se tam hrnu. PPS mi mají poslat do týdne.

Volá mi Lindie z agentury, jestli už jsem dneska četl mail. Mám tam prej pracovní smlouvu, že si jí mám prostudovat a co nejdříve jí dát vědět, jestli s ní mám nějakej problém. A taky, že nenastupuju v úterý, ale až ve středu. Doufám, že mi to taky budou pořád posunovat jako chudákovi Kubovi.

Smlouva docela jasná, jenom tam taky straší odstaveček s čtyřtýdenní výpovědní lhůtou. Dávám Lindie vědět, že to teda beru a ve středu mě mají čekat.

A den končí po povinném viewingu podnájmu povinnou plechovkou u řeky.

Už od rána to vypadalo na další obvyklý den. Po snídani jsme vypadli z hostelu a šli k řece. Saše se docela zalíbila role "managerky rozvoje bydlení" a na lavičce u řeky ještě obvolala pár inzerátů na bydlení. Celkem jsme měli nakonec na večer domluveny čtyři prohlídky - zatím rekorní počet. Pak jsme se rozhodli jít podél řeky k moři, abychom prozkoumali čím to, že ta voda v řece pořád tak rychle stoupá a klesá. Jestli je tam nějaká hráz nebo je to čistě práce moře.

Kolem řeky chodím rád, vždy je na co se dívat. Dnes jsme viděli přistávat (kotvit) nefalšovanou dvojstěžňovu plachtenic. Vypadala věrně historicky, ale měla i motor. Jinak by asi asi k molu netrefila. Kousek dál podél řeky plavaly dvě velké, asi tažné, lodě a mezi nima ponorka. Později jsme zjisitili, že má německou posádku. Bůh ví co tu dělala. Ale běžně asi ponorky v Dublinu nekotví, protože ve všech okolních budovách byla okna plná diváků. Jakmile ponorka zakotvila ke břehu, doprovodné lodě se hbitě otočily a vracely se na moře. Museli kvůli tomu zvednout padací most, takže jsme si užili i tento zázrak techniky.

Odpoledne a večer jsme se vydali se Sašou po bytech. Jencek s náma nešel a udělal dobře, protože časem začalo pršet. Navštívili jsme čecha Miloše, který nabízel sharing v Sandymouthu za 800E. Pěkné, ale trochu drahé a daleko. Další prohlídku jsme nestihli, ale aspoň jsem měl čas si vytisknout a podepsat svůj kontrakt. Pak jsme si prohlédli studio nedaleko centra a líbilo se nám tak, že jsme agentovi Jamesovi řekli, že to berem, a nechali tam jako zálohu 100E. Doufejme, že to nebyla chyba. Měli jsme ještě jednu prohlíku v Clontarfu. Sharing s Irem a Japonkou za 625E. Předčilo to veškeré naše očekávání a brali bychom to spíš než studio. Takže nevím, jestli jsme udělali se studiem dobře. No ale jak už to u sharingu bývá, nemusí si nás vybrat. Uvidíme.

Večer jsme si dali pivko u řeky na poněkud mokrých lavičkách. V klidku si povídáme, vychutnáváme (i když tem můj Miller nic moc, přestože to byl asi ležák) a najednou policajti. Říkají jim tu garda. Povídali něco o tom, že na veřejnosti se pít nemá a ať dáme naše plechovky na zem a vylijem je. Já se Sašou už jsme měli dopito, ale Jencek to schytal. Musel vylít skoro třetinu svého jablečného cidera. Nojo, jak říká prastaré přísloví: Kdo pomalu pije, pivo na zem lije.

Jencek - dramatizace policejního zákroku:
Garda:Drinking in public is illegal. Sir, please, put that can on the ground!
Jencek:Cože, kurna? (Nicméně odkládá plechovku na zem, opatrně aby se nevylila).
Garda:Step back!
Jencek:(Odsouvá se o jednu prdelšířku po lavičce od plechovky.)
Garda:(Převrhává pivo nohou a vychutnává si každou kapku, která vytekla do řeky.)
Jencek:Policejní šikana!
Garda:Don't let us catch you today again.
Jencek:To se neboj! Ještě bys mně zase vylil škopka.

Do pytle, to je šok! Oproti klasické deváté půldesáté samobudičce mne budí budík na telefonu v osm. Vstávat, jde se do práce. Dávám si v hostelu pořádnou snídani, provádím pořádnou ranní hygienu a vyrážím.

Oproti minulé cestě dnes volím namísto autobusu cestu Dartem (městským vlakem). Autobusem jsem se tam štrachal hodinu, tak vlakem to bude určitě lepší. Takže hurá na nádraží. Je 8:40. Tam mám být v deset.

No nebudu se rozepisovat o nešťastných a politovánihodných náhodách, které způsobyly, že se do práce dostávám s půl hodinovým zpožděním. Aby to nebylo všechno, tak mi v poslední pěšší etapě ještě pěkně sprchlo, takže jsem pěkně osprchovanej.

Z vrátnice si mne vyzvedává vedoucí týmu a představuje mě kolektivu. Z jmen si nezapamatovávám ani jedno. Je tam pár poláků, indů, irů a nějakej angličan.

Je to takovej velkej openspace kancl rozdělenej na koje paravánama. Mám super nadupanej kompl. Dojem kazí stařičkej CRT monitor, kterej se na mě z rohu kóje šklebí. Nejlepší léta už má evidentně za sebou.

Trochu si poklikávám v nabídce start, prohlížím maily a najedou kolega, co sedí proti mně, na mne ukazuje hrnkem. Prý nějakej teatime o jedenácté. Zvedám se a následuju ho. Mají tu takovou malou jídelnu, kde se dá udělat čaj, popř. ohřát něco v mikrovlnce. Dále tu mají fotbálek, deskové hry, komiksy a karty. Hrajeme uno. Pak hrajeme fotbálek. Příjemně strávených dvacet minut. Pěkně mě přivítali.

V mailu mám podrobnosti o projektu, na kterém se budu podílet. Při studiu dokumentace mě málem trefil šlak, když jsem vyděl kalkulaci. Projektík, kterej by v Pythagoru dělali dva lidi tak čtrnáct dní za sto táců, tady odhadli na 160 člověko dní taky za sto táců. Ale v jiné měně. Jinej kraj, jinej mrav!

Jedna hodina. Hodinový lunchtime. Jdeme na bagety do obchoďáku tady nedaleko. Pak si dáváme ještě dvě hry fotbálku.

Znovu teatime. Aha, tak to předtím asi nebyla uvítačka pro mě. Nejenže mají hodinu na oběd, ale ještě mají 2x20 minut na kafe a čaj. To je teda pracovní morálka. Tady nevydržím!

5:30. Rozhlížím se kolem sebe. Nikdo nikde. Mizím pryč.

Při cestě na hostel mi volá Kuba, že mají podnájem. Kupuju "kastl" plechovek a jdu na návštěvu. Je to "obrovská" garsonka. Kubovi málem nestačil drát od nabíječky na mobil, aby mohl změřit rozměry. No a zámek taky není zrovna bezpečnostní. Z venku nejde zamknout. No ale za 850E na měsíc to není špatný.

Dnes jsme všichni ráno někam spěchali, kluci už do práce, já na pohovory, čekaly mě dva za sebou. Byl pařák hned od rána, tedy vzhledem k místním podmínkám, takže nic výrazného, ale vzala jsem si jen lehké šaty, sako a šla jsem.

První interview jsem měla u společnosti De Lage Landen, která sídlí hned na protějším břehu řeky. Pohovor vedl jakýsi vykulený manažer a doplňkové otázky pokládala přísedící manažerka, která si neustále dělala poznámky. Hned na úvod se mě ptali na různé definice a pojmy, což bylo v pohodě, protože po další půlhodině hovoru, kdy se ptali převážně na studium, jsem už nebyla schopná odpovět přesnými definicemi a jen jsem jim opisovala dané výrazy. Tedy aby si všichni mohli udělat obrázek, o čem byla řeč, bavili jsme se o swapech, opcích, výnosové křivce, Value at Risk a dalších. Mají ještě druhé kolo pohovoru, tak se mi snad ozvou, myslím, že jsem se jim líbila. Ten post vypadá zajímavě a lidé tu jsou zdá se v klidu, takže bych to brala.

Dál jsem šla ke Grand Canal Dock do společnosti Merrill Lynch, kde mě nejprve zpovídali dva týpci, ptali se hlavně na předchozí práci, a pak se mnou mluvil ještě jakýsi manažer. Tito tři byli zřejmě všichni irové, protože jim pusy jely na můj vkus velice rychle. Oproti tomuto byl ranní pohovor v pohodě, protože tam byli oba manažeři cizinci a té cizinecké angličtině je přeci jen lépe rozumět a člověk nemusí tolik natahovat uši, aby pochitil celou větu a pak si uvědomil, jaká v ní jsou jednotlivá slova. Nicméně ale všechni tito tři týpci byli takový skleslý, unavený a trochu tak mouchy snězte si mě, takže bych k nim ani moc nechtěla, ale zatím si vybírat nemůžu. Samozřejmě, že mi nakonec také řekli, že se mi ještě ozvou, protože dále mají druhé kolo pohovoru.

Odpoledne jsem se koukala v obchodech po peřinách a povlečení, protože se o víkendu budeme stěhovat do bytu.

Tak dneska máme v plánu jít nakupovat ložní prádlo. Já si teda navíc musím koupit ještě nějakou tu postel. Na postel prdím, koupím si raději nějakou matraci. Co bych pak dělal s postelí.

Kolem jedenácté teda vyrážíme z hostelu do centra. Prolízáme všemožný obchody. Kuba se Sašou chtějí koupit peřiny a povlečení. Jsou jak starý bábrdle. Každou věc si si desetkrát otočí, prohlídnou, podiskutují o ceně. Už začínám šílet.

Už jsme asi v desátým obchodě. Ti dva si vždycky něco vyberou, už už to chtějí koupit a nakonec, že se podíváme jinam. Ach jaj.

Tak už máme za sebou asi dvě hodiny nakupování. Ti dva si koupili peřiny a povlečení, já mám polštář a povlečení na matraci. Jenom ta matrace pořád nic.

Tak jsem to nakonec vzdal. V jednom turistickým obchodě jsem si zakoupil nafukovací lehátko a šlapací pumpu.

Jsme doma a rozbalujeme svoje úlovky. Kurňa to je kauf - z toho mýho povlečení na matraci se nakonec vyklubalo něco jako umělohmotnej ubrus. Je to děsný na dotek a smrdí to děsně umělinou. Lehátko je docela fajn, až na to, že taky děsně smrdí umělinou. Doufám, že z toho nechytím za ty dva měsíce nějakýho raka. No nic jdu nafouknout to lehátko. Nakonec jsem udělal dobře, že jsem koupil tu pumpu. Už jsme se ve šlapání všichni vystřídali, ale lehátko bude skoro nafouklý. To kdybych měl nafučet plícema, tak pětkrát omdlým.

Tak a lehátko je nafouknuté. Při posledním šlápnutí se ale rozjebala ta pumpa. Šmejd. Zkouším, jak komfortně se na tom leží. Docela to ujde. Smrdím umělinou.

Dneska se jde na výlet. Rozhodli jsme se ušetřit za dopravu a proto se vydáme pěšky na asi šest klikometrů vzdálený ostrov Bull Island. Když jsme byli minulý týden v Howth, tak jsme ho odtamtud viděli a vypadalo to, jako kdyby na jeho pláži leželi tuleni. Třebe nějaký uvidíme.

Po asi hodině a půl dorážíme k ostrovu. Saša se děsně vleče. Kuba jí nabízí, že jí pomůže s batohem, ale ta naše tvrdohlavka ho nechce dát.

Tak a jsme na ostrově. Z pevniny, i když Irsko je vlastně taky ostrov, jsme se na něj dostali přes takovej dřevěnej most trefně pojemenovaný Wooden Bridge. Všude lítají hejna mořských ptáků, je krásný počasí a není tu úplně přelidněno.

Už asi hodinu se táhneme po obrovské pláži. Saša je úplně ku vytržení z mušliček, kterých se všude kolem valí tuny. Pořád čučí na zem, sbírá a zdržuje. Děs běs.

Došli jsme do poloviny pláže. Jsou tu takové dřevěné lavičky, tak odpočíváme. Saša vyhazuje většinu svého úlovku a nechává si jen jednu škeblu. Odhodláváme se ke zdolání druhé poloviny pláže. Tak kilák a půl jsme po ní už ušli a ještě jednou tolik nás čeká. A to nepočítám cestu zpátky. Jenom doufám, že Saša už nechá ty škeble napokoji.

Tak nakonec jsme obešli skoro celej ostrov. Byla to pěkná štreka, ale už jsme skoro u hostelu. Dáme si poslení hodinku internetu, vystěhujeme se a půjdeme se nadobro zabydlet do našeho nového podnájmu.

Tak dneska jde Kuba s Jankem a jeste dalšíma dvouma mafijánama zkoušet hrát jako kapela. Mají domluvenou zkušebnu v malým městečku Balbriggen, která je na trase Dartu asi 20km na sever od Dublinu. Já a Saša pojedeme s nima a uděláme průzkum okolí.

Vyrážíme z Connoly station. Baba u okýnka mně se Sasou prodává jakejsi celodenní rodinnej lístek na Dart. Je to stejně drahý jako obyčejná zpáteční, ale můžeme celej den trajdat s Dartem, kam se nám zlíbí.

Ve vlaku začínáme se Sašou špekulovat nad tím, že když máme teda tu "lítačku", tak bysme si jí mohli trochu užít a podívat se do ještě dalších měst, co jsou na trati, než jen do Balbriggenu. Jenže v tom se do nás pouští Janek s tím, že my vlastně nejedeme Dartem (ten jezdí jen po Dublinu), že jedeme Commuterem. A sakra! Nasadil nám do hlavy pěknýho brouka. Nakonec nás ještě někde u výstupu odchytnou a dají nám mastnou pokutu. Po nátlakem černých myšlenek nakonec vystupujeme s hudebníkama v Balbriggenu. Naštěstí tam mají rozbité kontrolní automaty u východu, takže se ven dostáváme všichni bez problémů. No nic, horší bude se pak dostat s lístkem zpátky do vlaku, ale pokuta už každopádně nebude.

Loučíme se se klukama a se Sašou vyrážíme na průzkum. Balbriggen je pěkná díra, tak to hnedka točíme do přístavu a k moři. Přístav malej ale malebnej. Ukazuji Saše jednu bóji, která s trochou představivosti vypadá jako zdechlej tuleň. Saša přitakává, že fakt jo. Pět minut na tu bóji se zájmem koukáme a najednou na nás mrkne očičkama, mrsk a mizí pod hladinou. Kurňa, nebyla to bóje, ale fakt lenošnej tuleň.

Pokračujeme dál, směrem od městečka. Je tu taková malebná pláž jako stvořená pro koupání. Sice je dneska příjemně teplo, ale jako obyčejně na koupání to moc není. Navíc tady, dál od Dublinu, to moře vypadá jaksi živěji a zdravěji, což na hranici moře a pláže dokazují klepítka a další kousky krabů, krevet a další mořské havěti, kterou něco v moři přechytračilo a sežralo.

Asi hodinu se pomaličku šineme po pláži, která je plná opeřenců, mušliček, škeblí, lastur a panákovek (ulita od vylejše, která vypadá jako takovej malej dutej roh). Saša hromadí další a další mušličkové bohatství. Už je pomalu čas na návrat, takže to otáčíme a míříme zpět.

Na pláži u přístavu čekáme na kluky, než nakoupí nějaký plechovky a příjdou za náma. Přicházejí asi deset minut před odjezdem vlaku, takže do sebe kopeme pivko a hurá na vlak.

Se Sašou se zase začínáme třást, co s náma a naším rodinným lístkem bude. Nádražní budova je zavřená, takže se dá normálně projít na nástupiště, nastoupit do vlaku a odjet i bez lístku. Až zpátky na Connoly zjišťujeme, že lidé bez lístku si ho zpětně kupují až u výstupu. Zde nám ale náš rodinný lístek platí, takže jsme zachráněni.

Tak Saša jde dnes poprvé do práce. Našla si místo u De Lage Landen jako Risk Control & Compliance Officer. Zlaťáky se jen pohrnou. A nebude na bytě dělat křoví, když zítra za mnou přijede Dáša. :-)

Tak dneska, ve čtvrtek, za mnou přijede Dáša. V práci jsem skoro ani nemohl vydržet. Na letišti jsem dokonce o hodinu dřív, což pro mne není typické. Letadlo přistává o 20 minut dřív, než podle letového řádu má. Po vřelém přivítaní se vydáváme autobusem do centra na malou noční procházku.

Překlapuje nás, že kostely v centru jsou v noci docela chabě osvětlené, takže toho moc k obdivování není. Koupili jsme si plechovky moštu a sedíme u Liffy. Čekám, až na nás zase vlítnou nějací bengáči a vylijou nám to do řeky. Aspoň by mi ten můj úděsnej zážitek Dáša uvěřila.

Do bytu za Kubou a Sašou přicházíme až někdy po půlnoci, hrdličky už pochrupují. Jsem docela zvědavej, jestli nás dva to moje geniální nafukovací lehátko unese. Tohle, co mám teď je v pořadí už druhé, protože v tom prvním kde se vzala tu se vzala díra, takže ucházelo. Kuba mi ho ale byl ve své polední pauze vyměnit. Je hodnej.

Ráno se probouzíme kolem desáté. Lehátko vydrželo. Kuba a Saša už jsou v práci. Dáváme si lehkou snídani a kolem poledne vyrážíme směrem k Dartu. Hurá do Howth, na tuleňe.

Tuleni mě nezradili. V přístavu jich je plno, pokukují po turistech a mají legraci z čoklů, kteří na ně jako pominutí štěkají ze břehu.

Cesta po útesech se taktéž vydařila, je krásně slunečno, i když děsně fouká vítr a není zrovna moc teplo. Cestou pozobáváme ostružiny. Odpoledne si krásně užíváme.

Scházíme po schodech vytesaných ve skále na malinkou plážičku pod útesama. Kamínky krásně chrastí, když na ně narazí vlna. Dáša si je sbírá. Počká, až vlna uteče do moře, vrhne se na kamínky, pár jich posbírá a rychle pryč než se přižene vlna další. Ehmm, teďka to nestihla a vlna jí smetla. Má mokrý boty a kalhoty až po kotníky. Pokaždé to holt nevyjde. Není to ale žádná uňufaná kikina, tak za mnou v mokrých botech vesele čmajdá po schodech zpátky na útesy a domů.

Je večer, všichni čtyři jdeme na průzkum knajp. Nejdřív zkoušíme tu, jak jsme v ní byli hnedka na začátku s Jankem, ale je tam plno a je tam nějaká country diskotéka padesátek. Zkoušíme tedy jinou, kousek od Shining hostelu. Je tu docela domácí atmosféra a jakejsi děda tu buší do elektrickejch kláves a snaží se do toho i zpívat. No snaží se. Radši odtud mizíme a zkoušíme jedno ruské hnízdo, kde podle vývěsky by měli mít milion druhů piv. Vevnitř je to ale takovej malej bar, kromě barmana tu nikdo není. Druhů piv na výčepu tu není o moc víc. Dáváme každej jedničku a jdeme domů zalehnout.

Je sobota ráno. S Dášou máme v planu Bull Island. Saša s Kubou jdou nakupovat.

Na ostrov jdeme pěšobusem. Je to sice štreka, ale já ani Dáša nejsme žádní měkýši. Je škaredý počasí - hodně zamračeno, zima a fučí vítr - ale na pláži na Bull Islandu jdou drakiadníci. Mají takovej malej surf na nohou a velikýho draka, kterej je kousek za sebou táhne a pak sebou plácnou do moře. Děsná sranda. Janek nám povídal historky, jak tenhle sport je děsně životu nebezpečnej, jak si sportovci navzájem usekávají těma drakama hlavy, ale za ty dvě hodiny žádný mrtvoly nepozorujeme. Asi je na to dneska špatný počasí.

Jdeme po pláži, sbíráme mušličky a najednou vidíme, že na takové izolované pláži se tulí tuleni. Nejsme tak zlý, abysme lezli až k nim a rušili je, prohlížíme si je z uctivé vzdálenosti.

Jsme celí zmrzlí, tak se vracíme domů, tady je děsnej fučák. Jdeme přes Annies Park. Jsou tu krásné, veliké stromy a úžasné záhony s růžema.

Už se setmělo, my už taktak pleteme nohama, tak se zastavujeme na jedno dvě v jedné knajpě poblíž Clontarfu. Je to pěkná hospůdka, vegetíme si. Akorát jsou tam na odstřel dvě ženský, který sedí vedle nás a strašně zažraně čučí na rugby. Děsně to žerou a nevynechají žádnou příležitost, aby si mohli zapištět.

Domů se dostáváme již značně znavení, tak lákáme Kubu a Sašu na kostky. Když jim ještě Dáša před nosem zamává flaškou rumu, kterou dovezla z ČR, tak se nadšeně připojují. Improvizujeme pravidla. Kdo prohraje, pije. Kuba pořád (naschvál) nadšeně prohrává. A Kuba se neméně nadšene ožral ...

Je nedělě. Jdeme s Dášou na rychlou prohlídku města, koupit pohledy a pak hrr na letiště.

Na letiště jsme dojeli se slušnou dvouhodinovou rezervou. Dáša si vyzvedává letenku. Jdeme se ještě společně nasvačit a podívat na letadla. Půl hodiny před uzavřením nástupu do letadla doprovázím Dášu ke vstupní kontrole. A sakra! Je tam had lidí. V čase, kdy má být ukončen nástup do letadla, Dáša teprve prochází rentgenem. Ajaj, to bude o uši. Chvíli čekám, jestli mi náhodou Dáša nenapíše, že přeci jen zůstává o dalších pár dní déle. Nenapsala, asi to stihla. Ale asi o fous. Koho mi to jenom připomíná? :-)

Dáša mi píše z Ruzyně, že je doma. V Dublinu na letišti to prý ale bylo o fous, letadlo čekalo jenom na ní.

Je sobota. Jelikož na dnešek a zítřek hlásili hnusný počasí, tak jsme se rozhodli, že se nebudeme moc vzdalovat od střechy. Jedeme tedy za kulturou, do muzea. Saša zjistila, kde muzea jsou a Kubu na to nalákala výší vstupného - je to zdarma. Aby jsme to s tou kulturou hnedka ze začatku nepřehnali, tak máme namířeno do muzea přírodovědného.

Tak přírodovědné muzeum je dočasně zavřeno. Naštěstí hnedle vedle je umělěcké muzeum. Jsou v něm povětšinou nudné malby, ale s trochou trpělivosti si tam každý něco najde. Příjemně jsme tu zabili odpoledne. Mně se moc líbily kreslené portréty v prvním patře.

Dnes, v neděli, má Kuba domluvenou zase zkušebnu na to jejich šmrdlání. Se Sašou razíme do galerie moderního irského umění.

Tak galerie moderního umění stojí za prd. Je to sice obrovskej barák, ale většinu expozicí renovují, takže tam skoro nic není. A to co tam přeci jen je nás vůbec neoslovilo. No prostě moderní umění, kde nelze najít myšlenka, člověka neosloví.

Abychom si spravili chuť, tak se vydáváme do muzea designu a dekorativního umění. Je to obrovská budova, bývalé kasárny. Na dvorku mají zaparkovanou vikingskou loď Stallion. Před pár rokama s ní doplavala parta nadšenců z Holandska až sem.

Vevnitř je to klasické muzeum. Jsou tu expozice nadobí, oblečení, nábytku, mincí, architektury, ... Docela dobrý, ale člověk toho má po pár hodinách plný kecky. No prostě muzeum.

Táák, dneska je pondělí. Ale jelikož v Irsku mají volno, tak i my, přivandrovalci, jedeme na výlet. Celé ráno se na nás zkrz vokno škňouří sluníčko, tak dáme dneska něco velkolepého. Saša zjistila, že z centra jede městskej autobus do Enniskerry. Má tam být zámek, vodopády a malebná krajina kolem. No uvidíme.

Čekáme na zastávce na autobus. Je docela kosa. Vypadá to, že se do našeho autobusu chystá docela dost lidí a zájezd skautíků k tomu. Kuba je celej nažhavenej splnit si svůj dětský sen - sedět v doubledeckeru v druhým patře na sedačce hnedka vepředu. Tak jsme natlačení hnedka u sloupku autobusové zastávky, abysme se do autobusu narvali mezi prvníma. Skauti a jacísi duchodci, amatéři, stojí až vzadu na druhým konci zastávky.

Doprčic! Ta mrcha autobus přijel z protisměru, v protisměru i zastavil, takže my stojíme vzadu u motoru a ty vyčůraní skauti jsou první.

Po hodině jízdy, kdy Kuba háže nenávistné pohledy na důchodce v první řadě u okýnka, a zbytek autobusu na uřvaný skauty, jsme konečně na místě. Počasí je pěkný, tak hurá na zámek Powerscourt.

No to je děs, tydle moderní turisti. Všude si dovést zadek autem. U zámku je velikánský narvaný parkovište. V zámku vlezný sedm euro a celé je to obklopené golfovýma hřištěma, přes který je zakázaný chodit, takže konečná. Jde se zpátky. Kus odsud jsme zahléhli takovej pěknej kopec, tak to bude náš další cíl.

Bez mapy je tu člověk v řiti. Každý pitomý políčko je obehnaný plotem, každá louka je golfový hřište, vstup zakázán. Nakonec jsme natrefili na takovou cestičku mezi ploty, která vede směrem, kterým chceme.

Po hodině cesty zjišťujeme, že pěšinka je to sice pěkná, nicméně mezi oním kopcem a námi je řeka, přes kterou jaksi nevede most. Denní hodina již stejně pokročila, tak jenom zjistíme, kam cestička vede a kopec necháme na jindy.

Tak cestička vede na silnici. A kampak vede silnice? Kdoví. Tak jdeme směrem, kde tušíme Enniskerry. Moc lidí tu asi pěšky nechodí, protože do nás každý druhý auto skoro vlítne. Na chodce tu nejsou zvyklý.

Nakonec ve zdraví nacházíme Enniskerry a autobusovou zastávku. Procházka to byla krásná. Sašu tímto chválím, že zjistila ten autobus sem. Tím si smazala černej puntík z posledního výletu, kterej jsme na ní svedli.

Tak hurá do toho. Včera jsem se vrátil z prodlouženýho víkendu v Praze. Už tady v tom zapadákově nebudu dýl než je nutný. Dneska dávám výpověď. Nejřív zkouším volat babě z agentury, co ona na to.

Baba je tím docela nepříjemně zaskočená a trochu to dává najevo. Nakonec mě překecává, ať to ještě neříkám, že o tom zkusí chvíli přemýšlet. Že prý s tou výpovědní lhůtou možná budou v práci dělat problémy.

Hodinu po našem telefonátu mi píše sms, že to tedy mám v práci říct, a pak jí dát vědět, co na to říkali. No proč ne.

Svýho šéfa odchytávám běhěm obědové pauzy. Naznačuji mu, že bych s ním chtěl probrat jednu důležitou věc, ale raději až po obědě, ať mu nezkazím chuť. Hážu při tom smutný ksichty.

Tak šéfík zamluvil zasedačku, ať na to máme klid. Vypadá z toho nějakej vystresovanej. Na rovinu mu tedy vysvětluji o co jde, že končím, osobní problémy, musím domů. Je z toho chudák celej špatnej. Nakonec se domlouváme, že skončím příští pátek. Vzal to fakt suprově. Je to dobrej borec. Dokonce mi nabízí, že kdybych si chtěl o těch svých problémech promluvit, tak že klidně můžeme. To raději ne.

Píšu babě z agentury, že to teda klaplo k mé plné spokojenosti.

Přišel za mnou šéfík a ptá se, jestli jsem tu výpověď nepodal náhodou už v pátek. Tato otázka mě zaskočila. Vysvětluje, že by firma ušetřila na poplatcích agentuře, která mě dohodila. Minulej pátek byl ještě minulej měsíc, tak by za mne zaplatili jenom jeden měsíc. Aha, tak ojebat agenturu chtějí, říkám si. Následně ale vysvětluje, jak to přesně s agenturama v Irsku chodí.

Baba z gentury nám to sice na Kubův dotaz vysvětlovala už dřív, ale dost při tom mlžila. Když jsme jí říkali, že v ČR si agentura obyčejně bere od zaměstnavatele za dohozeného zaměstnance odměnu ve výši jeho měsíčního platu, tak nevěřícně kroutila hlavou. Že to jako že ne, to že je kruté. Tady to, podle ní, jsou jenom nějaké zanedbatelné procenta z prvních pár platů.

Takže agentura si od zaměstnavatele bere zanedbatelných 20% po zanedbatelých prvních X měsíců. Nevím sice kolik přesně to X je, ale je to ve výsledku stejná zlodějina jako u nás. No, z něčeho žít asi musí.

Šéfíkovi přiznávám, že baba z agentury ví, že jsem tu výpověď podal až dneska. On nad tím mává rukou, že se jako nic nedějě, ať se s tím dál netrápím.

Dneska se celý dopoledne honí po obloze takový strašidelný mraky se sluníčkem, tak se nám na nějaký odvážnější výlet moc nechce. Nechcem zmoknout. Nakonec Saša navrhuje, že bysme mohli jít kolem takovýho kanálu k botanické zahradě, která je tady kousek od nás. Proč ne.

Po cestě míjíme Croke Park. Je to obrovská betonová obludnost, kde se hrají mezinárodní utkání ve všem možným. Semtam tu bývají i mega giga koncerty. Zrovna nedávno nám tu vyhrávala skupina Police - to říkal Janek, takže je to bez záruky. No rachot to byl solidní. Stačilo vylízt před barák, vzít si plechovku a poslouchat.

Super, po cestě nás přepadává sprška. Než však Saša stačí vybalit deštník, tak je to pryč.

Botanická zahrada je super. Rychle zalízáme do vyhřátého tropického skleníku. Mají tu všechno možné - od banánových palem, pře muškáty a kaktusy až po orchideje a masožravky. Dokonce se nám udělalo venku pěkně.

Procházíme se v přilehlém parku a prohlížíme něco jako arboretum. Aaaa, veverka. Rychle foťák. Blik. Mrcha. Je to rozmazaný.

Aaaa, veverka. Rychle foťák. Blik. Mrcha. Je to rozmazaný.

Aaaa, veverka. Rychle foťák. Blik. Mrcha. Je to rozmazaný. Saša už moje beznadějné pokusy o vyfocení veverky nevydržela a jednu přidrzlou veverku nakopla.

Na závěr prohlížíme záhony s krásně voňavýma růžema. Jenom je škoda, že tu nejsou žádné veverky. Měli tu prý být. Ale nejsou!

Po cestě zpátky Kuba nabalil jednu místní husu. Sice říká, že je spanilá jako labuť, ale co byste si o ní mysleli, když se nechá nalákat na toust. Ale úplně Kubovi zobe z ruky. Kuba je z toho v sedmém nebi.

Dneska je super den. Přes noc jsem pěkně vymrzl, to nafukovací lehátko zespodu děsně studí. Dále pak je v Dublinu stávka řidičů autobusů, sice jezdí a zastavují na zastávkách, ale neotvírají dveře. Jo a v práci nám netopí, takže je tu děsná kosa.

A v tento den si říkám, že by bylo super vybrat nějaké prachy, abych Kubíkovi zaplatil nájem. Takže jdu do Bank Of Ireland, která je tu kousek. Vystojím frontu u okýnka Cash. Chlapík mě posílá k okýnku Customer Service, že potřebuji nějaké potvrzení podpisového vzoru. Tak si vystojím druhou frontu. Tam se mě baba ptá na moji adresu, kterou prý potřebuje na autorizaci výběru. Tu si samozřejmě přesne nepamatuju.

Neúspěch na přepážce mne trošku naštval. Prdím na to, vyberu z bankomatu na mojí českou kartu, ať sem pořád nechodím. Vkládám kartu, zadávám pin, chci 400 euráčů. A hovno. Po chvíli chrastění mi aspoň vyjíždí karta. Prdět na to.

Večer ještě zkouším vybrat peníze na Connoly, ale jaké je moje překvapení, když mi bankomat hlásí, že jsem již pro dnešek vyčerpal výběrový limit. A to tam mám denní limit 20.000. A doprdele! Ten pitomej automat mě obral!

Během oběda valím do banky, u které stojí ten čórkařskej bankomat, abych z nich ty prachy nějak dostal. Odpověd mě netěší - není to jejich problém. Mám to reklamovat u své banky. No to jsem zvědavej, jestli to ze Spořky nějak dostanu. Ještě počkám, jestli mi to opravdu z účtu strhnou.

Tak nahodit smutnej výraz a hurá do práce. Dneska je můj poslední den v práci.

Chci se vyhnout trapným okamžikům loučení, tak přebírám aktivitu na svou stranu. Jdu do Supervalue a kupuji dva pytle sladkostí. Ty následně rozdávám mezi spolupracovníky. Každej se mi nejdříve snaží s úsměvem popřát všechno nejlepší k narozeninám. Vyvádím je ale z omylu, dnes jsem tu naposled.

Je poslední čajová pauze. Hrajeme poslední fotbálek. Projel jsem ho. Tak říkám, že dokud nevyhraju, tak nikam nejdou. Hrajeme další tři hry. Konečne vyhrávám. Jelikož je pátek podvečer, tak se nikomu už moc makat nechce. Sedíme u stolu, popíjíme čaj a kecáme. Příjemné rozloučení.

Už několikero zlaťáků jsme si prolili hrdlem ve formě piva Guinness, tak dnes nadešel čas proniknout do taje výroby této černé břečky. Kdoví, jestli je to vůbec bezpečné pít. Razíme tedy na exkurzi do Guiness pivovaru. O téhle exkurzi mi básnil kolega v práci, tak to snad nebude nějaká pakárna.

Po cestě se k nám ještě připojuje Janek a společně mokneme v podzimním deštíčku.

Z venku pivovar vypadá solidně. Taková fabrika z 19. století, něco jako pivovar na Smíchově. Ale už jezdící schody, které nás vyváží do návštěvnického centra ve mně budí zlou předtuchu.

A je to v pytli. Tadle kravina je "multimediální show". Moc se mi to nelíbí. No, ale někomu třeba jo. Třeba Saše prej jo. Udělějte si obrázek sami, fotky tu přikládám. Je to o tom, že člověk prochází takovou jakože fabrikou, po patrech, všude vysí obrovský televize nebo projektory a ukazují něco jako postup výroby. V nejvyšším patře je výstavka nazvaná "Proč je pro mne dobré pít Guiness" a bar se suprovým výhledem na Dublin.

V baru nám naštěstí dávají za takovej kroužek, kterej se fasuje s lístkem, jedno pivko zadarmo. Takže popíjíme a koukáme na panorama Dublinu. Já jsem naštěstí dole našel další dva kroužky, který někdo stratil hnedka u pokladen, tak si užívám i přídavku zdarma. Ostaní si musí extra škopky zacálovat. Teda kromě Kuby, ten dojíždí pivka, které vedle nás na stole nechaly cizí fifleny.

Mezitím co si ostatní kupujou škopka, tak se seznamuju s třema týpkama ze Skotska. Už jsou dost nalomení, ale dá se s nima bavit. Poté, co jim na otázku, jak mi chutná Guinness, odpovídám, že je to pěknej chuj, se na mě sice dívají mezi prsty, nicméně mi prozrazují, že se sem dá dostat nouzovým východem. Exkurze je nezajímá, oni jsou tu s jasným cílem - zakalit. Na to uznale přikyvuju a lituju, že jsem si nekoupil aspoň studentskej lístek jako Kuba. Přecijen za čtrnáck očí, je toto drahá kratochvíle.

Hurááááááááááááá domůůůůůůůůůůůůůůůůů.