Firemní dovolená v Chorvatsku (která samovolně přešla v regulérní teambuilding) zapisuje Larry

Naše plachetnice

Vyrážíme do Chorvatska na jachtu, seznam dovolenkářů je následující: tři Honzové (budeme se držet terminologie Honza, Larry, Jencek), Dan, Tomáš, Daša, Bohouš. Jelikož z Chorvatska musíme dovézt cizí auto, rozhodli jsme se, že vyrazíme jenom jedním autem a zbytek poletí letadlem do Splitu (a zpět tím cizím autem). Problém byl hlavně v tom, že na zpáteční cestu ve třech autech bysme neměli dostatek zkušených řidičů. Těch pár málo tisíc navíc, co stálo letadlo, nám vůbec nebylo líto vzhledem k rychlosti, pohodlnosti a bezpečnosti letecký dopravy. Skupina "letadlo" (L) vylítli už ve středu dopoledne. V Chorvatsku pak zařídí formality, jako je zaplacení pobytový taxy a nahlášení posádky (nepochybně to taky něco bude stát jako všechno v Chorvatsku, kde musí turisti platit za každej prd).

Skupina "auto" (A) ve složení Honza, Larry, Jencek a Daša vyrážíme z Prahy. Jencek s Dašou v Praze udali psa, dítě už má babička na Moravě. Je přesně půlnoc, abysme za svítání byli ve Vídni, ještě před ranní špičkou. Kolem desáté pak budeme na místě. Výpravu jsme zahájili velice úspěšně, protože se nám podařilo naskládat všechny věci do kufru auta. Baťohy jsme měli maličký i přes výbavu, jako jsou např. ploutve, ale museli jsme nabalit veškerý jídlo a alkohol, vodu nakoupíme v Chorvatsku. Potřebu alkoholu stanovil Dan následovně: průměrnej člověk potřebuje 3 piva na den a 3 flašky vína na týden, celkem teda 5 palet plechovek po 24 kusech a 4 kartony vína po 6 lahvích. Dokonce jsme pobrali i dvě kytary.

Pneumatika na hadry

Uklidil jsem se dozadu, protože jsem se potřeboval trochu prospat. Na D1 se mi to bohužel moc nedařilo, jede se tam hladce jako po dlažebních kostkách. Na půli cesty do Brna mě definitivně probudila pěkná pecka do tlumiče, myslel jsem, že nám upadlo kolo, ale jeli jsme normálně dál. Honza raději zpomaloval, aby zjistil, jestli se něco nestalo. Jakmile nám ale z tý proražený pneumatiky zdrhl všechen vzduch, tak auto začalo plavat a stalo se neovladatelný. Předjel nás kamion, což mě trochu uklidnilo, protože už jsem se viděl pod ním. Musím říct, že to Honza zvládl skvěle, že auto udržel v našem pruhu, toho kamionu vedle nás jsem se trochu bál. Zajeli jsme teda na kraj do pravýho pruhu a firemní teambuilding byl definitivně zahájen. Jízdou naloženým autem po prázdný pneumatice jsme ji totálně rozšmelcovali, snížil jsem se k lacinýmu vtipu "tohle asi nepůjde zalepit". Takže jsme vyložili obsah celýho kufru a Honza vyměňoval kolo. Jencek mu svítil baterkou, já s Dašou jsme byli zalezlí za svodidlama, asi to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat, aspoň jsme nestínili blikačky. Byla trochu zima, nejspíš proto jsem se klepal. Ale vyměňovat kolo na dálnici (bylo to levý zadní kolo), v noci a v místě, kde není odstavnej pruh, to je teda pěknej hnus. Honza tam makal v reflexní vestě, ale kamiony kolem něho lítaly ve vzdálenosti půl metru, moc dobře mi z toho nebylo. Pak taky pomalý auto s vozejkem to hrnulo naším pruhem, naštěstí si nás včas všimlo. Nakonec možná bylo dobře, že byla noc, protože nebyl takovej provoz a hlavně byly na dálku vidět blikačky. Trojúhelník jsme nedávali, ten by stejně nebyl vidět. Teprve při nehodách se pozná rozdíl mezi rychlou a rychlejší jízdou. Jeli jsme asi 160 km/h, což je podle mě na dálnici (vzhledem k aktuálnímu provozu) taková normální rychlost. Kdybysme ale jeli podle předpisů 130 km/h, tak máme auto neovladatelný třeba v třicítce, takhle to bylo asi tak v sedmdesátce.

Honza měl jako rezervu plnohodnotný kolo, tak ho nasadil a jeli jsme vesele dál. Jenomže už jsme neměli rezervu a nechtěli jsme jet takto riskantně do zahraničí, tak jsme se rozhodli, že najdeme otevřenej pneuservis. Sehnali jsme nonstop pneuservis v Brně-Líšni. Tam jsme 20 minut čekali na příjezd technika. Potom opět vyskládávání celýho kufru. Technik si taky neodpustil vtípek "to asi nepůjde zalepit". Honza koupil novou pneumatiku (sice jiná značka, ale co se dalo dělat) a týpkovi trvalo hodinu a půl (!), než ji vyměnil. Mysleli jsme, že si potřeboval vydělat, když už jsme ho v noci vzbudili. Ale říkal, že to trvá tak dlouho, protože musí očistit ráfek, kterej je plnej kousíčků pneumatiky. Pot se z něho řinul, ale i tak se nám zdálo, že je nějakej pomalej. Jak jsme postávali venku a čekali, než to dodělá, tak se Daša aspoň pěkně prospala na zadních sedadlech. Nakonec nás zkásl o 5,5 tisíc (v noci jsme nic lepšího nenašli) a naše cesta už v Brně vycházela dráž než tím "dražším" letadlem. Do třetice jsme naskládali věci do auta, tentokráte už jsme si počínali jako nejzkušenější nakládači. Za svítání jsme vyjížděli z Brna, měli jsme zpoždění jak prase.

Vídní jsme samozřejmě projížděli za ranní špičky. Naštěstí už má Vídeň obchvaty, ale aut bylo hodně. Bylo hnusně, pršelo, navíc Honza začal usínat za volantem. Daša ho teda nechala skoro dvě hodiny prospat a řídila do Grazu. Pěkně lilo, přesto probíhala polemika, za jak velkýho deště začne platit dopravní značka s dodatkovou tabulkou "platí jen za špatného počasí". Honzovi odpočinek stačil a v pohodě pak pokračoval v řízení. Volala mi transfúzní stanice, že potřebujou moje krevní destičky, ale nebylo jak jim je doručit. V Chorvatsku na odpočívadle u dálnice jsme viděli jen odběrový místo poněkud odlišnýho charakteru - byla tam kabinka s nápisem "príručné spermiště". Počasí už bylo klasický - 30 stupňů pařák, bez mráčku. Chudáci buřty v kufru, vypadá to na buřtguláš bez buřtů. Kolem 15. hodiny jsme dojeli do Primoštenu (marína Kremik), přijeli jsme tedy asi tak o 5 hodin později oproti plánu.

Na lodi už na nás čekala skupina "L", která si čekání zpříjemnila úklidem celý lodi, včetně drhnutí palub a leštění veškerých chromovaných záležitostí - měli tak práci na celej den. Přivítal nás kapitán Jarda a další dva spolutrosečníci: jeho dcera Markéta a její kluk Honza (dále jen Albín). Posádku doplňovali pes Falco a fenka Šeba. Celkem rychle jsme vyjeli, byl jsem kormidelníkem. Je to lehký - nesmíš narvat do skály, plachetnice (s vykasanejma plachtama) má přednost, jinak platí přednost zprava. Trochu foukalo, tak jsme rozvinuli plachtu genu. O tuhle plachtu se stará tým Honza + Bohouš.

Navigátor Šeba

Zajeli jsme jenom do zátoky U Sičenica. Když jsme dosáhli hloubky 10 m, tak jsme vyhodili kotvu. Vymotali jsme 40 m řetězu, takže řetěz leží na zemi, a tak může kotva držet loď. Kotvící loď se pohybuje kolem kotvy podle toho, jak proudí moře a jak fouká vítr. Byli jsme ve hloubce 12 m, potápěli jsme se až na dno. Honza dna dosáhl, já jsem ho jen uviděl. Nevím přesně, kolik metrů jsme se potopili, protože jednak se loď pohybuje a nevím, jestli hloubka, co ukazovaly přístroje, byla od hladiny nebo od kýlu lodi.

Večeři uvařil Dan s Tomem, měli jsme špagety s tuňákem. Debatovali jsme o názvosloví plachet - není to gema, kozatka a buzan, správně je gena, kosatka a bezan. Jelikož visíme na kotvě, je potřeba hlídkovat, jestli jsme se neutrhli z kotvy nebo jestli se k nám moc nepřiblížila jiná kotvící loď. Hlídkovat jsem začal s Bohoušem o půlnoci, ale stejně jsem v jednu vytuhl. Vítr moc nefoukal, takže riziko poplachu bylo minimální.

Po únavě z cesty jsem se probudil až o půl devátý. V podpalubí bylo celou noc vedro jak blázen.

Vyjeli jsme směr Hvar. Docela foukal vítr, tak jsme vykasali hlavní plachtu, bezan a rozvinuli genu a kosatku. Bezan obsluhuju já s Jenckem. Jencek tahá za lano, čímž plachtu vytahuje, ke konci si pomůže hydraulickou vinšnou. Já dávám bacha, aby se lano nikde nechytlo, a tyčí s háčkem dávám pryč provazy, do kterých se plachta chytila. Všechny plachty lze ovládat z kapitánskýho můstku, vede sem 29 různých lan. Lana zde jsou "zastoperovaná", při manipulaci s lanem je třeba lano nejprve odjistit. Zajištění lan má kromě funkčního hlediska i hledisko bezpečnostní, kdyby lano nebylo zajištěný, tak např. při poryvu větru může někoho majznout ráhno od kosatky a sejmout ho. Pak se změnil vítr, tak jsme jeli na motýlka - měli jsme jenom vepředu rozvinutou genu a kosatku. Při jízdě jsme se zabavili scrabblem (já, Jencek, Dan) a černou kočkou (já, Jencek, Daša a Bohouš). Já jsem prohrál dokládačku, což jsem oslavil malým rumem, Bohouš prohrál hru, což oslavil pětinásobným rumem, protože mu údajně nešel vypnout kohoutek u soudku. V salónu jsou pro jistotu dva krásný soudky naplněný rumem. Nesmíme zapomínat na to, že se na lodi neťuká se skleničkama. Ani by se nemělo pískat, jinak to Neptuna fakt nasere.

Konečně pořádný ploutve

Stálo by za to zmínit, že větry na Jadranu mají speciální názvy podle toho, odkud vítr vane. K nejznámější větrům patří Bóra - severovýchodní, Jugo (nebo taky sirocco) - jihovýchodní a Tramontana - severní. Směr větru určuje i jeho charakter, např. Jugo fouká z tropický Afriky, takže s sebou nese vlhkost nebo i písek a vzhledem k jeho směru mu na moři nic nebrání, tak to může pořádně rozjet. Pro plachetnici je nejlepší vítr, kterej fouká šikmo zepředu. Optimální je údajně úhel 60 stupňů, to se ale zřejmě může lišit v závislosti na konstrukci plachet.

Dan na večeři uvařil buřtguláš. Buřty po tý dlouhý cestě byly trochu jetý, tak jsme jich použili jen pár, zbytkem jsme nakrmili psy a ryby. Guláš byl dobrej a nikomu z něho blbě nebylo. Na lodi nefunguje alternátor a možná i proto se začaly kupit problémy s eletrikou. Dneska se nám odvařila nabíječka na baterku, takže když chceme použít hodně eletriky (třeba při vaření), musíme si pouštět generátor. Začali jsme teda šetřit eletrikou, večer jsme seděli jenom při svíčce. Mlátili jsme do kytar a pařili víno. Moc jsme na to neviděli, zato jsme až moc dobře slyšeli.

Popojeli jsme k městu Hvar. I když jsme pluli jen půl hodiny, tak jsme měli na dopoledne vystaráno. Je potřeba vykonat další úkony, jako je nastartovat a popojet nad kotvu (aby nebyla v zápřahu) a kotvu vytáhnout. Potom zase najít dobrý místo ke kotvení, spustit kotvu a ujistit se, že se chytla. Jenom práce s kotvou je určitá procedura, to vím, protože jsem kotevník. Po spuštění kotvy je potřeba koukat, jestli je zapíchnutá. Kotva nemůže být kolmo, to by nefungovala - je položená kousek od lodi a řetěz jede po zemi. Musí se počítat s tím, že se loď bude kolem kotvy točit, protože moře proudí a fouká vítr. Takže pokud je kotva 10 metrů vedle lodi, tak dvacetimetrová loď může opisovat šedesátimetrovej kruh. Pokud se tyhle pomyslný kruhy vedlekotvících lodí protínají, tak by mohlo teoreticky dojít k jejich kolizi. Ve skutečnosti to ale moc nehrozí, protože se lodě natáčejí stejným směrem. Nepůsobí na ně ale úplně stejný vlivy, takže je potřeba mezi nima zachovávat dostatečnou vzdálenost. Kotvu vytahoval Jarda, mě hodil do díry a musel jsem tahat za řetěz, aby se nezasekl. Potom je potřeba kotvu očistit, protože na ní ještě visí kus dna, hlavně trsy trávy. K očištění jsem používal plachetní tyčku s hákem. No a kotva musí viset řádně, tak je někdy potřeba ju ještě touto tyčí otočit, což je taky fuška, protože kotva je pěkně těžká. Takže když jsme kolem desátý hodiny vyjeli, tak po půlhodinový plavbě najednou bylo akorát poledne. Nějakej drzej týpek nám řekl, že tady nesmíme kotvit, tak jsme museli popojet. Pak jsme nadvakrát naskákali do člunu a vylodili se ve městě Hvar.

Město Hvar: naše loď je ten tmavej dvojstěžník napravo

Byl krásnej pařák. Než přijela druhá banda na člunu, tak jsme v přístavu očumovali kotvící soukromý luxusní "jachtičky". Zaujala nás hranatá "stealth" jachta a taky jachta, která měla v zadku turbínu jak kráva. Dali jsme zmrzlinu a vylezli na pevnost. Byl z ní pěknej výhled na město, nejvíc se mi líbil přístav a ty nádherný ostrůvky. Bylo tam i začarovaný vězení. Byl tam teda moc příjemnej chládek, to jo, ale když jsme tam lezli dolů po schodech, tak Jenckovi podklouzly nohy a sjel ty schody po zadku, ve stejnou chvíli Honzovi vypadl z ruky objektiv a rozbil se a já se práskl temenem do futer dveří, protože jsem je přes čepici neviděl. Všude řvaly cikády, semtam jsme nějakou zahlídli, i když se snažily zamaskovat. Ve městě někteří dali kafíčko, já jsem si pivečko za ty prachy nedal (stálo 40 kuna). Podnik se jmenoval Cambrinus a nabízel 45 různých piv. Víc než tahle restaurace mě ale zaujal stánek s hudebníma nástrojema, kde jsme si nechali předvýst nástroje, který vydávaly zvuky jako je kvákání žáby, hrom nebo prdění. Zajímavá byla i flétnička ve stylu pozounu a noska, na kterou se foukalo nosem.

Celá naše banda
(kromě Jardy, kterej hlídá loď)

Asi 3 hodiny jsme jeli k Brači, kde jsme v zátoce spustili kotvu. Vůbec nevím kde, s Honzou jsme pak do mapy nakreslili jen přibližný místo kotvení. Potápěli jsme se pod loď a Dan nás ze salónu fotil okýnkem, kterým se dá pozorovat dno. Nejlepší byla Honzova fotka.

Honza chce do lodi

Albín s Markétou uvařili boloňský špagety, většina posádky si moc pochutnala. Jencek zatím seděl na zádi a pytlačil. Byl úspěšnej, nalovil 9 ryb - nebyli to žádní chudáci, zítra si na nich pochutnáme. Zatím je vykuchal a dal do chladu. Zbytky naložil do klece jako návnadu a klec spustil pod loď. Okýnkem ve spodku lodi jsme pozorovali, jestli se do klece naláká nějakej pořádnej macek. Bohužel tento způsob rybaření se neujal. Honza si dal noční koupání a pak nás udivoval světélkujícím planktonem. Vůbec dneska byl Honza hlavním bavičem - pak ještě nohou spustil alarm "muž přes palubu". Plastovej pružnej kryt, kterej to tlačítko kryje, aby někdo omylem nespustil poplach, se teda zdál být na prd. Jarda spal a nikdo nebyl schopnej ten alarm vypnout.

Jencek si jako správnej námořník oblíkl pruhovaný triko a vylezl na stěžeň. Z těch minimálně dvaceti metrů musel mít pěknej výhled. Vzal si nahoru foťák, aby vše mohl dokumentovat. Krytku od objektivu hodil do moře. Navzdory rozsáhlý pátrací akci jsme ju už nenašli. Po prvním dni, kdy jsme se potápěli do těch asi deseti metrů, jsem měl nějaký divný ucho, že mi už nešlo se potopit ani do metru. Naštěstí to za pár dní přešlo a dneska už jsem byl schopnej se normálně potápět.

Jencek na stěžni

Za Jardou přijel jeho kámoš v motorovým člunu. Navzájem si postěžovali, že je blbej vítr (kámoš říkal, že je moc silnej, Jarda říkal, že je moc slabej), kluci nevděční. Touhle návštěvou jsme se zdrželi, takže jsme vyplouvali až někdy v poledne. Foukal příznivej vítr, tak jsme to vzali na Vis. Vítr foukal rychlostí kolem 20 uzlů (pro uzel se taky používá anglickej výraz "knot"), takže parádní jízda, vlny nám šplouchaly přes palubu. Pro laiky námořníky musím vysvětlit, že rychlost měřená v uzlech znamená, kolik obloukových minut zeměpisné šířky ujede loď za hodinu (při plavbě ve směru poledníku). Pro nechápavce musím vysvětlit, že 1 uzel se rovná rychlosti 1 námořní míle za hodinu. A pro normální lidi ještě musím vysvětlit, že 1 námořní míle je 1852 metrů. Fičelo to fakt hodně, tak jsme v 25 uzlech sundali plachty a dobře jsme udělali, protože to vzrostlo na 30 a to už by se sundávaly dost blbě. Hlavní plachtu a bezan jsme ještě svázali lanem, aby nám je vítr nenabral. Kosatka s genou jsou v pohodě, protože ty jsou úplně smotaný na tý tyči vepředu. Na motor jsme dojeli v silným protivětru k Visu a shodili kotvu. Protože moc foukalo, tak jsme vyslali potápěče Honzu, aby se šel podívat, jak to s kotvou vypadá - jestli je zaseknutá a kolik metrů řetězu leží na zemi. Honza říkal, že to vypadá v pohodě, že tam kotva drží dobře, ale tak silnej vítr holt neustála a za čtvrt hodiny jsme se z ní utrhli.

Konečně pořádná jízda Trochu to šplouchalo

Museli jsme se teda vydat na moře a užívat si noční plavbu, měli jsme vykasanou kosatku. Museli jsme se střídat v aktivním řízení lodě, protože nefungoval autopilot. Autopilot je mazec - v těžších podmínkách je lepší řidič než zkušenej kormidelník, stačí mu v mapě naklikat body, kudy má projet. Naše loď je velká a i při divokým počasí bezpečná (hlavně na širým moři, kde se nemůže rozsekat o útesy nebo kotvící lodě), ale na můj vkus měla až moc poruch. A to jsem ještě nezmínil přetrženej jeden provaz u jeřábu na člun - museli jsme teda člun vláčet za sebou na tom druhým provazu, v těch vlnách za náma (i vedle nás) pěkně poskakoval. A došlo ještě k jednomu neštěstí - ztratily se mi sluneční brýle s polarizačním filtrem. Já věděl, že s nima nemám tak machrovat.

Plavbu jsme si dneska zpříjemňovali hrou Carcassonne. Hráli jsme dole v salónu. Daša ale odpadla, protože jí bylo blbě. Mně se v tom vlnobití začalo dělat taky blbě, ale dohrál jsem to a jen Dan spočítal výsledky, tak jsem musel vyběhnout na palubu, abych si srovnal žaludek. Moc to nepomohlo, tak jsem se posunul blíž k okraji lodi, protože jsem myslel, že už to hodím, ale najednou to přešlo a už mi bylo dobře. Když se v podpalubí člověku dělá špatně, tak musí vylízt na palubu a koukat na obzor, pak se to srovná.

Jencek s Dašou udělali rybičky s bramborovou kaší, já byl moc spokojen. I přes poměrně dost kostí to pro mě bylo ideální mořský jídlo. Ostatní se ještě dojídali osmaženou Pražskou šunkou.

Někdy po půlnoci jsem vstal za kormidelníkem, měli jsme službu s Albínem. Poslouchali jsme zajímavý zprávy z vysílačky, např. minutový chrčení, když si někdo asi na zapnutou vysílačku sedl, nebo naléhavou výzvu "sekurité sekurité! all the ships, all the ships, jsou vlny, tak nevyplouvejte z přístavu!". Pak mě vzbudili ještě před svítáním, brzy začalo vylízat slunko. Koukali jsme do vody, že za sebou vlečeme nějakej provaz. No jo, zahákli jsme se za bójku, tak proto to nechtělo jet. Naštěstí se ten provaz nenamotal na lodní šroub, byl zachycenej za předek kýlu. Podařilo se nám vycouvat, že nás nakonec ta bójka pustila a my nemuseli vypouštět potápěče.

Kormidelník se řídí pomocí tzv. chartplotteru, kterej zobrazuje mapu, kompas, radar, sonar a navigační data jako je rychlost a směr větru, mořskýho proudu a lodě a ta červená čára ukazuje, jak je loď natočená. Asi kvůli problémům s eletrikou se nám chartplotter začal vypínat, bez něho bysme byli ztracení. Vždycky ale šel znovu nahodit. Dokonce jsme i nějak obešli jeho chybovou hlášku "Limitations of use".

Pořád dost foukal vítr, navíc jsme potřebovali načerpat palivo, tak jsme zabočili do Šibeniku. V Šibeniku ústí řeka Krka a vytváří tam luxusní záliv, že vlastně Šibenik neleží u moře, ale na břehu řeky. Voda je ale slaná ještě kus cesty proti proudu řeky. V Šibeniku je bohužel moře (řeka) dost špinavý, takže tam koupání nehrozilo. Absence dnešního koupání považuju za jedinej nedostatek naší výpravy. Když teda nepočítám cestu do Chorvatska (a z Chorvatska) - kdyby byla bez problémů, tak bych se nezlobil. Přirazili jsme ke břehu, benzínka měla dlouhý hadice, tak jsme si načepovali do lodi (do nádrží). Honza s Albínem jeli busem do Primoštenu pro auta, my jsme zatím šli bloumat po městě, vylezli jsme na hrad. Dali jsme si pivo, já Karlovačko, Bohouš Velebitsko, oboje byly celkem na nic. Když celou cestu pijeme výborný Svijany a Zlatopramen, tak se není čemu divit, že nám nechutnají podřadný značky. Dokonce ani Plzeň nám moc nechutnala. S Bohoušem jsme večer uvařili rizoto, měli jsme úspěch, Dan opakovaně říkal, že je to k snědku. Dali jsme ještě noční procházku, na nábřeží hrála celkem dobrá kapela, ještě jsme sedli na jedničku. Dal jsem si Laško pivo (pozvání od Jencka s Dašou), bylo stejný kategorie jako předešlý chorvatský piva. Chvíli jsme ještě leželi na palubě, bylo pěkný vedro, i když byly asi dvě hodiny v noci.

Bylo potřeba udělat zápis do lodního deníku. Padlo to na mě, ostatní se tvářili, že musí uklízet loď. Do deníku jsem zapsal i potřebný formality, jako třeba že jsme nacvičili akci "muž přes palubu". Tomu jsem se musel smát, když jsme pak ani nebyli schopní vypnout ten alarm. Postupně přijížděla nová posádka, která pak má tři tejdny plout na Sardinii, kde tato loď nejraději kotví. Měl přijet i eletrikář, aby dal do kupy tu rozhašenou eletriku a instaloval novej alternátor a nabíječku.

Tak tady všude jsme kotvili

Než se s lodí rozloučíme, tak o ní uvedu několik nudných technických faktů: délka lodi je 18,38 m (délka včetně blbostí vzadu a vpředu je 21,68 m), při platbě za přístav jsme hlásili, že má loď 20 metrů. Šířka je 5,32 m, ponor 3,11 m, výška stěžně 24,8 m, celková plocha plachet 291 m² a maximální výtlak (neboli hmotnost lodi) je téměř 60 tun.

Domů jsme vyjeli před 11 hodinou. Dálnice byly v Chorvatsku, Slovinsku a Rakousku v pohodě, ale ta naše D1, to byl pro nás po 800 hladkých kilometrech opravdu šok. Ty panely jsou hrozný a taky po D1 jezdí nesrovnatelně víc kamiónů než na ostatních silnicích, po kterých jsme dneska jeli.

Od druhý skupiny jsme dostali zprávu, že jim před Vídní kleklo auto. Definitivně. Noc teda stráví ve Vídni a přijedou druhej den vlakem. Lístky jim proplatí asistenční služba. Uvidíme, kdo zaplatí pokutu za to, že odtahová služba to auto složila na místo, kde je zákaz zastavení.

Na Opatově jsem skočil do ujíždějícího metra a na Hlaváku do vlaku do Lysý, kde jsem byl přesně o půlnoci. Tak to má být - o půlnoci start, o půlnoci cíl.

Firemní dovolená v Chorvatsku Autor: Uďo Hofman Fotografie: JAZ, JAV, JAT, DAT, TOH Grafická úprava: Uďo Hofman Odpovědný redaktor: Uďo Hofman Vydání: jako 32. publikaci vydalo nakladatelství The Turkey Cocks © pro děti, mládež, dospělé, důchodce a starce, v Lysé nad Labem 4.9.2011 Počet výtisků: žádný Výtisk č.: Pro čtenáře od 5 do 90 roků NEPRODEJNÉ

Jencek je na stěžni